Vyberte si jazyk
Možná jsem se mýlil. Myslel jsem si, že evropské vlády budou ochotny utrácet jakékoli množství peněz a zavádět nespočetné množství úsporných opatření, aby uchránily libovolné množství bank od vlastní nezodpovědnosti a pošetilosti. Všechy banky byly prostě příliš velké, než aby bylo možné nechat je padnout. Žádný dluh nebyl dost velký na to, aby se nedal vyplatit. Bankéři drželi Evropu v hrsti.
Ale nyní se nemyslitelné možná stáne nevyhnutelným. Duchovní eurozóny najednou mluví o tom, „kdy a ne zda“ Řecko zbankrotuje. Zdá se, že i sami Řekové vnímají devalvaci jako méně bolestivé řešení než úsporná opatření nařízená státem. V tom mají zřejmě pravdu. Jejich odchod z eurozóny by však znamenal skutečné zemětřesení a vyžadoval by restrukturalizaci dluhů a možná i měn po celé periférii eurozóny, která zahrnuje Řecko, Irsko, Portugalsko, Španělsko a Itálii. To by sice bylo drastické opatření, ale protože takový scénář je předpovídán už od Maastrichtské smlouvy z roku 1992, rozhodně se nedá považovat za zcela nepředstavitelný.
„Proevropané“ však teď už musejí konečně přestat s prohlašováním všech těch nesmyslů. Alarich nestojí v branách Říma. Napoleon se nevrátil z Elby. Nanejvýš se může stát, že se evropské demokracie, po čtvrtstoletí přehlížené, deformované a korumpované bruselskými oligarchy, vyplíží ze stínu Akropole, samotného to rodiště demokracie. Mohl by to být radostný okamžik pro všechny skeptiky nedůvěřující velikým federacím, pozlátku různých spojenectví a zbohatlickým mafiím zrozeným během času v evropských luxusních lázních.
Na měnové zóně kompatibilních politických subjektů není nic špatného. Ale unie musí odrážet základní ekonomickou realitu a politické instituce musejí skutečně uvádět do přímé souvislosti volby s daněním a výdaji, stejně jako půjčky k splácení. Ekonom a nositel Nobelovy ceny Paul Krugman sestavil výtečnou historii eura. Poukázal v ní na kontrast mezi americkou dolarovou oblastí s její federální vládou, společným jazykem a politickou kulturou, a eurozónou, která žádný z těchto prvků nemá. Krugman došel k závěru, že „vyhlídky jednotné měny byly od počátku dost pochybné.“ Horší je, že se tato myšlenka uchytila natolik, že „uchvátila obrazotvornost evropských elit.“ Jednotná měna se stala vstupenkou do jakéhosi utopického byrokratického světa, prostředkem ke stále dokonalejší unii.
Považuji se za „dobrého“ Evropana, ale co se týče EU, můj idealismus vždy utrpěl ránu s každým posílením bruselských pravomocí, protože ty vždy vyústily ve větší kontrolu nad evropskými daňovými poplatníky a zákonodárci. Nedávná zpráva ukázala, že EU jen tak nenuceně přeplácí řecké zemědělce o miliardu euro. Do moře nahází víc mrtvých ryb než kolik jich z něj vytáhne. Dále si staví ohromný palác v Bruselu za 280 miliónů liber. To je obscénní.
Protože „proevropanství“ je spíše kult založený na víře než politika, jeho příznivci se na protest proti těmto zvrácenostem neodvažují ani pípnout. V evropské historii to není poprvé, co se centralizovaný superstát snaží šikanovat celý kontinent, za pomoci nekritických nohsledů, kteří pro své nedaněné platy nejsou schopni reflexe, pro stromy nevidí les.
Je dvojnásob ironické, že právě Německo by mělo být tou zemí, která má rozumně organizovat záchranu eura. Německá ústava byla poválečnými spojenci sepsána tak, aby Německu prakticky znemožnila jakýmkoli způsobem vést Evropu. Německá vláda měla být slabá, vydaná na pospas svým spolkovým zemím a jejich voličům. Když se ale, jak se zdá pravděpodobné, začne voličům Angely Merkelové zachraňování Řecka a oddlužování bank zajídat, bude to znamenat konec.
Eurolobby nyní naléhavě prosí Německo, aby ukázalo svou starou sílu. Vyzývá Němce, ať řeknou Řecku, že musí snížit výdaje a začít s propouštěním, že by bylo dobré, aby zpátečničtí politici přišli o moc, a že by země měla podléhat fiskální unii.
Poválečné uspořádání mělo osvobodit menší evropské země od přesně takového zacházení, mělo oprostit jejich různorodé dějiny, kultury a identity od po staletí trvajícího útlaku velkých mocností. Symbolem takové nezávislosti je právo určovat si vlastní daně a nastavovat sociální zabezpečení a hodnotu své měny. Euro nebylo potřeba. Podle nejoptimističtějších odhadů i během let největšího rozmachu pomohlo obchodu vzrůst nejvýše o 10-15 %, ale nynější finanční záchranná opatření tyto výdobytky víc než anulují.
V současné době často diskutované záchranné balíčky na pomoc euru až děsivě připomínají reparace, které byly s tak katastrofálními důsledky předepsány Německu po první světové válce. Všechna ta opatření sice mohou být „spravedlivá“, nicméně nucené ožebračení Řeků, Italů a Portugalců, jen aby zůstala zachována papírová hodnota německých a francouzských dluhů, znamená asi nejsilnější ponoukání k revoluci, kterého je moderní politika schopna. Zajímá se vůbec někdo v Bruselu o dějiny? Dnešek skutečně připomíná okamžik z evropské historie. Nastupuje reformace, protože centralizovaná, autoritářská a povýšená Svatá říše římská, která ztloustla z desátků poddaných národů, přecenila svoji sílu a teď čelí krizi kvůli ztrátě legitimity.
Evropa zcela jednoznačně prochází zásadní změnou, kdy se obrací proti z jednoho centra řízenému hospodářství „proevropského“ hnutí, s jeho sešněrovanou měnou, toky ekonomických migrantů a protitokům dotací, věčnými krizemi a ponižováním demokratických vlád. Začíná se navracet k národním identitám a EU s tím nemůže vůbec nic dělat.
Pohled z Bukurešti
S eurem na věčné časy
„Eurozóna představuje určitý typ katolického manželství, odkud vede cesta jen nohama napřed,“ píše jízlivěv dnešním vydání deník Adevarul. „Teoreticky se do manželství vstupuje na celý život. Avšak jeho rozluka je právně upravena po celém světě. I Lisabonská smlouva tak obsahuje podmínky, za kterých může jeden ze států Evropskou unii opustit. Neexistuje naopak žádný právní rámec, který by upravoval možnost jednoho ze států vystoupit z měnové unie. Jelikož politici, kteří její ustavení vyjednali, si této chyby byli zcela vědomi, dopustili se úmyslného trestného činu.“
Bukurešťský deník vysvětluje demonstrace proti úsporným opatřením tím, že „dnešní lídři, zrovna jako ti dřívější, občany klamou“. Jak Ion, János a Johann, tak i Jan, Jean a Juan musí platit, přestože žádný z nich není zodpovědný za hospodářské změny, které jsou důsledkem desítek let. Ve svém redakčním komentáři list argumentuje, že „Spojené státy evropské mohou existovat i bez toho, že jejich občané používali společnou měnu nebo byli otroky nadnárodní byrokracie. (...) Síla Evropy nespočívá ve snaze vytvořit nadnárod.“
