Když se v polovině ledna nová dánská premiérka Helle Thorningová-Schmidtová v zasedacím sále Evropského parlamentu zvedne, aby představila dánské předsednictví EU, bude to pro ni zřejmě začátek velmi tvrdé partie. Eurozóna a schengenský prostor, dva hlavní politické projekty EU, totiž procházejí těžkou krizí. A ačkoli Dánsko není významným aktérem ani jednoho z nich [především není členem eurozóny], budou mít tato témata na předsednictví velký vliv a ovlivní i postavení země v EU. Do reformy Schengenu jsme dokonce už zapojeni. Odstupující předseda vlády liberál Lars Lokke Rasmussen ve snaze zalíbit se Dánské lidové straně [krajní pravice] zavedl posílení celních kontrol na dánských hranicích, čímž si proti sobě poštval sousední země a evropské instituce.

Evropská komise 16. září konečně přišla s návrhem, že každý členský stát bude muset před zavedením provizorních kontrol na hranicích požádat Brusel o souhlas. Návrh měl být v Komisi původně projednáván předminulé úterý, ale jakýmsi zázrakem byl odložen na den po konání dánských parlamentních voleb.

Spíše než se zabývat otázkou, zda šlo o inteligentní iniciativu, či lest, stojí za to si všímat, do jaké míry se Komise obává národních debat o těchto otázkách. Je rovněž zajímavé pozorovat dvojí hru ve způsobu prezentace reformy Schengenu. Na jedné straně se upozorňuje na to, že [Dánskem zavedené] celní kontroly Komisi k vytvoření návrhu nepřiměly, jelikož se jedná o kontrolu nelegální imigrace; ale na druhé straně, komisařka, která má tyto záležitosti ve své agendě – Švédka Cecilia Malmströmová – několikrát na Dánsko neoficiálně poukázala jako na příklad „nebezpečné tendence“ v podobě návratu vnitřních hranic v rámci EU.

Tato dvojitá hra ilustruje dvě výzvy Helle Thorningové-Schmidtové pro její předsednictví EU. I když se kontroly na hranicích týkají především nelegální imigrace do jižní Evropy, debata o evropské politice je neúprosně spojovaná s Dánskem. Na druhé straně ve chvíli, kdy se Dánsko připravuje vzít otěže EU do svých rukou, v EU panuje všeobecně zhoubné klima. Naposledy Dánsko Unii předsedalo v roce 2002, tedy v období velkolepého rozšiřování EU na východ. V té době se jednalo především o to, aby EU mohla integrovat v maximálním počtu oblastí maximum členských států.

Vzhledem ke krizím schengenského prostoru a eurozóny se dnes spíše ptáme na podmínky potřebné k vyloučení členského státu. A návrh Komise jednu novinku skutečně obsahuje: Stát, který nezajišťuje na vnějších hranicích EU bezpečnost, bude možné ze schengenského prostoru provizorně vyloučit.

V Komisi se toto ustanovení označuje jako „řecká klauzule”. V zásadě by se ovšem mohla týkat i Itálie či jiných států, zejména však cílí na upadající imigrační systém v Řecku. Smyčka se tedy utahuje i díky dalším současným politickým otřesům způsobeným dluhovou krizí v eurozóně. Řecko se stalo dokonce symbolem administrativního chaosu a stále těžšího zadlužení, které musí snášet Německo a další bohaté státy eurozóny.

Když francouzský prezident a německá kancléřka 14. září společně ujišťovali, že vyloučit Řecko z eurozóny v úmyslu nemají, jejich prohlášení mělo skoro opačný efekt, než zamýšleli. Je třeba vzít v úvahu skutečnost, že Sarkozyho a Merkelové potřeba toto vysvětlovat, byla před několika lety nemyslitelná.

Teprve až prostřednictvím Lisabonské smlouvy z prosince 2009 EU získala pravidla, která členským státům explicitně umožňují z EU vystoupit. Nicméně možnost být z ní vyloučen – stejně jako z eurozóny – stále neexistuje. Ovšem jen pokud si země jako Německo, Nizozemí či další nebudou přát kompletní přepracování základních smluv. V tomto případě by dánské předsednictví mohlo být pověřeno další obtížnou renegociací smluv o společenství.