K záchraně eura je zapotžebí, aby se šéfové států a vlád snažili překonat politikaření spojené s výkonem jejich funkcí a dali šanci Evropskému parlamentu (EP), soudí předseda EP Martin Schulz. V rozhovoru pro Presseurop představil svou ideu: EP zastupující lid jako protiváha vůči Evropské radě a Komisi.

Pane Schulzi, krize eura už vstupuje do třetího léta. Lze společnou měnu ještě zachránit?

Ano, myslím, že euro ještě zachránit lze. Bude to ovšem trochu záviset na vůli všech aktérů zavést konečně udržitelný management eurozóny. Během posledního summitu [Evropské rady z 28. a 29. června] jsme se na jednom nočním zasedání dohodli a druhý den dvě vlády prohlásily: „Ale to není to, co jsme měly na mysli.“ Tyto incidenty jsou katastrofální. Tvoříme silnou hospodářskou zónu se silnou měnou a 17 vládami. Takhle to dál nejde.

Krize eura byla předmětem 25 summitů a „historických rozhodnutí“, která jsou historická pouze svým označením. Vyvolává rozhořčení občanů, kteří jsou znepokojeni z toho, že evropské vlády trvají na statu quo. Co byste chtěl sdělit evropským občanům, kteří v Evropu stále ještě věří?

Snažím se obracet na evropské občanky a občany především s pozitivními zprávami. Říkám jim přitom, že pokud budeme chtít a pokud budeme jednat společně, můžeme být silní. A pokud nebudeme chtít jednat společně, pokud se rozdělíme na nezávislé jednotky, mezi nimiž bude největším státem Německo a nejmenším Malta, staneme se mocenskou hračkou jiných regionů naší planety.

Často se hovoří o státech na „vzestupu“, jakými jsou Brazílie, Jižní Afrika, Indie, Čína... Doufám, že se o Evropanech nebude zanedlouho hovořit jako o národech na „sestupu“. Abychom tomu zabránili, potřebujeme silnou a jednotnou Evropu.

Problémem nejsou instituce, nýbrž neochota šéfů vlád eurozóny a také 27 členských států jako celku k jednotě. Tato neochota pramení z ideologické propasti v Radě mezi vizí reprezentovanou Německem, Nizozemím, Finskem a Francií a dalšími státy držícími se hesla „Nebudeme za ně platit“ na jedné straně – a na druhé straně ideou, podle níž řešení našich problémů může přinést jedině socializace dluhu a kterou reprezentují státy přehánějící zase v opačném směru. Ale pokud se nám nepovede vybudovat mezi těmito dvěma postoji most a najít solidní kompromis, zažijeme krušné chvíle. To je to, co bych chtěl voličkám a voličům sdělit.

Z Evropského parlamentu chcete vytvořit instituci schopnou postavit se Radě složené z hlav států a vlád. Co by se v Evropě změnilo k lepšímu, kdyby záleželo na Parlamentu?

Jednáme na základě jasné většiny. Dám vám tři příklady. Před dvěma lety představil Parlament investiční pakt odpovídající 1 % HDP eurozóny. Návrh byl zamítnut [Radou]. Minulý rok odhlasoval 570 hlasy daň z finančních transakcí. Takovou většinu – napříč všemi frakcemi – jsem ještě nikdy neviděl. Idem, zamítnuto. Před dvěma lety se Parlament zdrcující většinou dožadoval vytvoření bankovní unie. I tenkrát byl jeho návrh zamítnut.

A dnes se s 24měsíčním zpožděním Evropská rada rozhodla zavést bankovní unii, daň na finanční transakce a 1% růstový pakt a chtěla by, abychom za to po ní házeli květiny. Nejde přitom o nic jiného než myšlenky, které Parlament navrhoval už dávno a které hlavy států a vlád arogantně odmítly. A ztratili jsme dva roky. Shrnuto a podtrženo: Evropský parlament jedná, šéfové vlád bohužel nikoli.

Nikdo nevěnuje pozornost tomu, o čem každých 5 let vypovídá rekordní volební neúčast při volbách do Evropského parlamentu. Co udělat pro to, aby tyto volby už nebyly pro voliče jen příležitostí protestovat proti svým národním vládám?

Myslím, že je to vůbec poprvé v evropských volbách, co někteří kandidáti reprezentují svou politickou linii v celé Evropě. Existuje tedy jeden kandidát pro socialisty, jeden pro konzervativce, jeden pro liberální demokraty, Zelené atd., kteří se ucházejí o předsednictví Komise.

To vše vede k vytváření volebních kampaní, v nichž proti sobě stojí programy a jednotlivci. A nakonec tedy nejde o vlády členských států, ale o to, zda v Evropě povládne levice nebo pravice.