V sobotu byl ve Vídni do císařské hrobky pohřben poslední následník rakouského císařského trůnu a český korunní princ Otto Habsburský. S trochou nadsázky lze říci, žs s jeho úmrtím skončilo 20. století, neboť životopis tohoto státníka v podstatě shrnuje dějiny Evropy celého uplynulého století. Otto, který se narodil před 99 lety, byl od narození připravován, aby se zhostil role panovníka velké mnohonárodní monarchie, jež se rozkládala na území dnešní České republiky, Slovenska, Rakouska, Maďarska, Rumunska, Slovinska, Chorvatska, Bosny a Hercegoviny, části Itálie, Polska a Ukrajiny. Osud tomu však chtěl jinak: po rozpadu monarchie byla jeho rodina nucena odejít do exilu, kde jeho otec císař Karel I. zanedlouho zemřel. Otto Habsburský postupně vyrůstal a žil v Portugalsku, Belgii, Francii, Španělsku, Spojených státech a Německu.

Spíše než snaha získat císařskou korunu byl Ottovým životním posláním boj proti totalitním režimům. Velice záhy po nástupu nacismu odhalil jeho nebezpečí a v předvečer anšlusu nabídl kancléři Schuschniggovi, že povede svou zemi proti Hitlerovi i s vědomím vlastního sebeobětování. Po nástupu Hitlera k moci uprchl do Portugalska a volný průchod vymohl i pro 15 000 Židů. Druhou světovou válku prožil ve Spojených státech.

Po válce Otto Habsburský navázal úzkou spolupráci s hrabětem Richardem Coudenhove-Kalergim, zakladatelem Panevropské unie, která je nejstarším fungujícím hnutím za evropské sjednocení, a později se stal jeho předsedou, kterým byl až do své smrti. Nakonec se usadil v bavorském Pöckingu a přijal německé občanství, aby mohl kandidovat za CSU do Evropského parlamentu v němž zasedal od roku 1979 do roku 1999. V Evropském parlamentu neúnavně prosazoval zájmy států střední Evropy, bojoval za lidská práva občanů středoevropských zemí pod nadvládou komunismu a dokonce se mu podařilo prosadit symbolické neobsazené místo pro zástupce nesvobodných zemí v Evropském parlamentu. Po revolučních událostech z roku 1989 se stal advokátem co nejrychlejšího východního rozšíření Evropské unie. Na proces evropské integrace nenahlížel výlučně z ekonomického pohledu, ale vždy zdůrazňoval jeho rozměr politický, bezpečností a zejména poukazoval na společné duchovní základy Evropy vycházející z křesťanství.

Právě tato myšlenka stojí za povšimnutí. Evropský projekt ve své současné podobě stojí na ekonomických a institucionálních základech, které v této chvíli zažívají otřesy vysokého stupně Richterovy škály. Politické základy se teprve hloubí a myšlenka, že evropská integrace je zárukou míru mezi evropskými národy takřka sedm desítek let po válce rovněž netáhne. Evropě pozbývající svých hospodářských základů chybí opora v podobě sdílené národní a evropské identity a přihlášení se ke společným duchovním a morálním základům naší civilizace. O tom, jak identita rozhoduje o bytí i nebytí mnohonárodnostních státních útvarů se můžeme ostatně nejlépe přesvědčit na osudu Podunajské monarchie, na jejíž trůn byl zesnulý Otto povolán, avšak nikdy nezasedl. V průběhu světové války nabraly na síle nacionální odstředivé tendence, které zastínily racionální raison d'être společného soustátí – ochranu před německou rozpínavostí na západě a ruskou na východě – a daly zapomenout na slova jedné ze slok císařské hymny, v níž se pělo: „Stůjme k sobě v každou chvíli, svornost jenom moci dá, spojené kde vládnou síly, vše se snadno překoná.“ Stejně tak Evropské unii dnes v časech hospodářské krize hrozí postupný proces opětovného uzavírání se do národních ulit, který může oslabenou a rozdrobenou Evropu opět vydat napospas vnějším silám.

Překonání stávající, hospodářské a finanční krize bude bezpochyby méně náročnější než vyřešení krize evropské identity. Pokud však budeme otázky našich civilizačních základů i nadále ignorovat, krize příští může Evropu nadobro odsunout na druhou kolej.