Vyberte si jazyk
Pokud chcete vědět, co se vaří v kuchyni Evropské unie, měli byste si přečíst blog Jeana Quatremera, Coulisses de Bruxelles (Zákulisí Bruselu, pozn. překl.). Se zpravodajem francouzského deníku Libération jsme si povídali v Bruselu, „v kantýně ve třetím patře“ v sídle Evropského parlamentu.
Presseurop – kterým jazykem kladete otázky na tiskových konferencích v Bruselu?
Jean Quatremer – samozřejmě francouzsky.
Proč?
Francouzština je jedním z oficiálních jazyků Evropské unie. Společně s angličtinou a němčinou je to dokonce jeden z pracovních jazyků institucí. Angličtina a francouzština jsou zároveň jazyky tiskového střediska. Angličtina, společný jazyk EU, je strašák, který se může zhmotnit, pokud se všichni vzdáme svých národních jazyků. Proto vždy své otázky kladu ve francouzštině, a když se obracím na evropského komisaře, který francouzsky nerozumí, žádám si o tlumočníka. EU je založena na principu mnohojazyčnosti a ochrany jazyků jednotlivých občanů. Na druhou stranu, pokud Komise, Parlament nebo Rada ministrů se rozhodnou používat srbštinu, chorvatštinu nebo angličtinu jako svůj interní pracovní jazyk, je to jejich problém. Když ale komunikujete s občany, je nutné s nimi mluvit jejich jazykem a využívat tlumočníky. Měl by to dělat každý francouzský novinář v Bruselu… Připomínám, že před rokem 1995 existoval jednojazyčný frankofonní režim. Mnohé se od té doby změnilo.
Neuvažoval jste nikdy nad kariérou europoslance, abyste tak lépe bojoval za své názory?
Možnost projít zrcadlem novináře vždy lákala. Ve Spojených státech, Velké Británii nebo v Německu se z mnoha novinářů stávají politici a z politiků zase novináři. S výjimkou Francie, u nás je tato cesta jednosměrná. Jakmile se dáte na politiku, zanecháte žurnalistiku ve jménu nezávislosti tisku. Je to nesmysl, protože novináři přece nejsou političtí eunuchové – mají své závazky, přesvědčení, píšou „odněkud“, to znamená, že mají svůj vlastní pohled na věc. Například já osobně neskrývám, že jsem levicovým evropským federalistou. Na aktuální události se dívám tímto prizmatem. Novinářská neutralita neexistuje. Existuje povinnost novinářské poctivosti, nutnost odhalovat i fakta, která se vám osobně nelíbí, otevřeně přiznat, odkud píšete. Neexistuje však povinnost „objektivity“ jako takové, protože ta je už sama o sobě subjektivním pojmem. Stát se europoslancem mě lákalo, hodně lákalo. Problém však je, že jsem se neviděl v žádné z existujících francouzských politických stran, jsem alergický na stranickou disciplínu a nemám vůdčí charisma. Poté, co jsem zakusil novinářské nezávislosti, je velice těžké se jí vzdát.
Jste federalista. Znamená to, že věříte ve Spojené státy evropské, o kterých všichni mluví?
Ano. Federalismus neznamená centralizovaný stát, „superstát“, jak jej označují Britové ve snaze zabít myšlenku již v zárodku. Federalismus je způsob co nejefektivnějšího fungování v oblastech, ve kterých je sdílená státní svrchovanost. V Unii už federalismus je, například v měnové oblasti. Evropská centrální banka je úspěšným příkladem tohoto federalismu. Nebo například Komise v otázce hospodářské soutěže.
Pozorujeme, že to, co v Evropě nefunguje, je na úrovni mezivládní spolupráce. Hospodářské řízení eurozóny se například projevilo jako úplné fiasko a jeho selhání vedlo k současné krizi. Kdyby bylo hospodářské řízení federálního charakteru, kdybychom měli federálního ministra financí, federální rozpočet a federální pravidla, k něčemu podobnému by určitě nedošlo. Například bychom do eurozóny nepřizvali Řecko, což umožnila diplomatická jednání, nebo bychom nepřimhouřili oči nad nefungujícím a lživým řeckým státem. Nebo by Francie a Německo nemohly porušit Pakt stability v letech 2003-2004. Všechny by udržely na uzdě nezávislé instituce. O tom je právě federalismus. Říká se, že federalismus představuje zánik národů, ale to není pravda. Federalismus znamená pouze společné vykonávání určitých pravomocí, a to co nejefektivnějším způsobem, abychom měli ve světě patřičný vliv. Možná se z federálních institucí jednoho dne zrodí evropský národ, není to nemožné, ale potrvá to staletí.
A co evropské občanství?
Občanství není národnost. Je to schopnost vykonávat určitá politická práva. Je jasné, že mezi těmito dvěma pojmy existuje souvislost, neboť občanství patří státním příslušníkům našich zemí. Evropské občanství stojí nad národní příslušností občanů 27 členských států a nabývá tudíž určitou míru autonomie. Ale ještě jednou, věřím, že Evropa si nepřeje, aby se z ní stal národní stát s jednou „evropskou národní identitou“. Jednoduše proto, že národnost je založena na myšlence výlučnosti: cizinec je někdo, kdo není státním příslušníkem dané země, někdo cizí a jiný, kdo nemá všechna práva. Národ se vždy definuje více ve vztahu k tomu, co není, než k tomu, co je. Je jasně vymezený a upřednostňuje své členy. Evropa se snaží vybudovat něco jiného než národ. Nedefinujeme se ve vztahu k vnějšímu okolí, definujeme se ve vztahu k tomu, co sdílíme. Je velice zajímavé, že Evropa se v mezinárodních smlouvách definuje jako soubor společných hodnot. Občan je ten, komu stát svěří toto státní občanství. Jde o určitou formu arbitrárního aktu vládní moci.
Mělo by Turecko vstoupit do Evropské unie?
Myslím, že momentálně je třeba pozastavit proces rozšiřování vzhledem ke krizi, kterou Unie prochází. I když Brusel říká opak, politika rozšiřování nebyla úspěšná, alespoň ne pro všechny. Řecko nemělo přistoupit do EU a už vůbec ne do eurozóny, aniž by před tím provedlo hluboké strukturální reformy. Řecko je pravoslavnou zemí, kde není jasný předěl mezi veřejným a soukromým sektorem a kde je zneužívání státní moci na denním pořádku. Platí to také o Bulharsku a Rumunsku, které zápasí s úplně stejnými problémy. Mezi Evropou a pravoslavnými zeměmi existuje propast, kterou můžeme překonat jen časem. A teď si představte ten rozkol s muslimskou zemí!
Popřít tuto kulturní a politickou realitu by znamenalo vystavit se opětovnému velkému zklamání. Nejdříve je třeba, aby se Turecko modernizovalo a přijalo naše životní normy, a až potom se můžeme zase začít bavit o přistoupení do EU. Ani ve starých členských státech nebylo rozšíření dobře pochopeno a přijato. Zamítnutí ústavní smlouvy v referendech v roce 2005 bylo především negativní reakcí na rozšiřování. Ti, kteří se zasazují o větší Evropu, zapomněli, že za přistoupení se platí stále vyšší cena nejen pro nové, ale i pro stávající členy klubu. Komise se domnívala, že přijímání nových členů do EU v jednadvacátém století bude stejné jako rozšiřování EHS v padesátých letech. Ale kdepak! Evropa se prohloubila a zavedla finanční solidaritu, která předtím neexistovala. Myslím si, že bychom měli dlouhodobě pozastavit proces rozšiřování a snažit se uřídit to, co zatím máme. Je potřeba napravit chyby, například tu řeckou. Nemůžeme donekonečna dělat stejné omyly. Tím spíše, že výsledkem současné krize bude bezpochyby méně Evropy. Zanedlouho budeme mít malou Evropu se sedmnácti nebo méně, silně integrovanými členy. V každém případě se zdá, že do eurozóny ještě dlouho nikdo vstupovat nebude.
Rumunsko by mělo přijmout euro v roce 2016…
Doufám, že euro nepřijme, alespoň dokud si nevyčistí ten svůj Augiášův chlév. Nemám žádný zájem platit za Rumunsko, ve kterém řádí mafie, korupce a šedá ekonomika. Nemůžeme řecký scénář opakovat donekonečna.
S Jeanem Quatremerem si povídala Iulia Badea Guéritée
