Znamená šedesát sedm procent v irských volbách, že má Lisabon vyhráno? V druhém kole referenda o Lisabonské smlouvě, které se konalo 2. října, se jasná většina irských voličů vyjádřila ve prospěch tohoto dokumentu; dokonce i jeho odpůrci tvrdí, že rozhodnutí voličů je nyní nezpochybnitelné. A přesto.

Od prvního referenda v červnu 2008, v němž Irové smlouvu odmítli, se v Evropě střetávaly dvě demokratické ideje. Podle první z nich není možné, aby jediná země, jejíž populace představuje méně než jedno procento obyvatelstva Evropské unie, blokovala schválení smlouvy ratifikované prakticky ve všech ostatních zemích. Podle druhé je nepřijatelné ignorovat rozhodnutí jediného přímo osloveného národa a nutit ho, aby svou volbu popřel.

Druhé referendum a jeho výsledek částečně umožňují tyto dvě demokratické vize usmířit. Přimět Iry k novému hlasování totiž vyžadovalo předem vysvětlit obsah smlouvy. Irové smlouvu schválili poté, co se lépe seznámili s fungováním Evropské unie a s tím, jaké místo v ní jejich země zaujímá. Vyjádřili se ke smlouvě, a pouze k ní, přičemž ponechali stranou svou nespokojenost s vládou Briana Cowena. Z tohoto pohledu bychom mohli říct, že Irové jsou evropskými občany, kteří znají Lisabonskou smlouvu nejlépe. Široká většina, s jakou dokument schválili, vyvolává dojem, že pokud by měli obyvatelé jiných zemí možnost rozhodovat se s veškerou znalostí věci a ponechávali stranou vnitrostátní otázky, bylo by jejich rozhodnutí stejně tak nezpochybnitelné.

Tak často slýcháme, že Evropa má strach z lidu, nebo naopak, že je příliš komplexní a důležitá na to, aby se podřídila vůli voličů, kteří nejsou obeznámeni s její problematikou, že je sobotní výsledek dobrou zprávou. Za předpokladu ovšem, že evropští představitelé uznají, že přes strašení voličů a přesvědčování je o tom, že každá volba je volbou buď pro Evropu, anebo proti ní, cesta k věcné a konstruktivní debatě nevede. Dnes se všechny pohledy upírají k českému prezidentovi Václavu Klausovi, který ratifikaci blokuje ve jménu zájmů své země, přičemž se považuje za jejího posledního obránce. A co kdybyste dal, pane Klausi, slovo občanům?

E. M.