„Kromě evropských dluhopisů máme všechno, co jsme očekávali.“ Podle slov tohoto bankéře, kterého cituje deník Le Monde, je dohoda o odpisu řeckého dluhu, rekapitalizaci bank a navýšení evropského stabilizačního fondu (EFSF), která byla uzavřena v noci z 26. na 27. října, způsobilá k tomu začít krizi eurozóny nějak řešit.

Nicméně zkušenost předchozích dohod vzešlých ze složitých vyjednávání nabádá k opatrnosti. Cesty trhu jsou mnohdy nevyzpytatelné a stále tu existuje riziko, že jsme byli opět svědky zbytečného summitu. Nebudeme se tudíž pouštět do prognóz.

Vzhledem k varovným výrokům evropských představitelů o tom, že je v sázce osud celé Unie, nám nicméně pohled na evropskou politickou krajinu po tomto dvojím summitu umožňuje zjistit, že politická krize skrývající se za krizí finanční možná teprve začíná. Eurozóna směřuje, jak už podotklo mnoho pozorovatelů, k větší integraci, což s sebou přinese řadu nejistot.

Dramatizace diskuzí mezi Angelou Merkelovou a Nicolasem Sarkozym názorně ilustruje, že osa Paříž-Berlín je opět jediným motorem Evropy. Evropa už ale nemá jen šest nebo dvanáct členů, a proto není tah tohoto motoru tak silný jako před postupným rozšiřováním Unie a vytvářením orgánů se silnými pravomocemi, jako je Evropská centrální banka.

Přestřelka mezi Nicolasem Sarkozym a Davidem Cameronem a debata v dolní sněmovně ohledně referenda o vystoupení Velké Británie z EU ukazují, že Londýn hledá v této rodící se architektuře své místo a že tandem „Merkozy“ si nebude brát vůči Britům, kteří dlouho ovlivňovali liberální vývoj Evropské komise, aniž by převzali celý svůj díl politické zodpovědnosti, žádné servítky.

Velká Británie ale není jediná, kdo hledá své místo. Devět dalších evropských zemí, které nejsou členy eurozóny, jako je Polsko nebo Švédsko, dvourychlostní Evropu již nyní odmítají. Schengenský prostor či evropská obranná politika sice již fungují v závislosti na okolnostech pružně, ale přecejen nevyžadují tak propracovaný systém vládnutí, který by musel vzniknout zavedením kontroly národních rozpočtů nebo vytvořením postu evropského ministra financí.

A právě zde se dotýkáme jádra problému budoucí nestability. Ekonomická vláda, kterou se Berlín a Paříž snaží s podporou Nizozemí a Finska zavést, totiž ovlivní suverenitu států a nastolí otázku demokratické kontroly. Právě o tom píše sociolog Jürgen Habermas v připravované eseji, z níž Presseurop tento týden zveřejnil úryvek.

Z tohoto úhlu pohledu se Evropa nachází v nebezpečném meziprostoru. Její představitelé musejí spojit politickou efektivitu s demokratickou praxí. Jak ale ukázal složitý proces ratifikace smlouvy z 21. července, čas na úrovni národních parlamentů plyne ve srovnání s časem trhů mnohem pomaleji.

Navíc národní demokracie, jak poznamenal tento týden Timothy Garton Ash při sledování debaty v britském a německém parlamentu, vyjadřují protichůdné požadavky, které vedou k zablokování EU.

Protože ale nikdo není připraven vytvořit evropskou demokracii opírající se o parlament zvolený na základě nadnárodních kandidátek a nadnárodních debat, budou rozhodnutí nadále přijímána představiteli jednajícími za zavřenými dveřmi a garantována parlamenty zvolenými především v závislosti na národních otázkách. Euro je možná zachráněno, ale Evropská unie ještě nepřekonala všechny překážky.