Od té doby, co dluhová krize ohrožuje existenci jednotné měny, se kormidla eurolodě zmocnilo duo Merkelová-Sarkozy. Nestalo se tak v souladu s nějakou dohodou mezi členskými státy, ale pod vlivem prostého konstatování: Není žádná jiná alternativa – There Is No Alternative, TINA, jak kdysi řekla jistá ‚železná lady‘.

Anebo vlastně ano. Je tu Evropská komise, která je strážkyní smluv a „ekonomickou vládou“ EU, jak nedávno připomněl její předseda José Manuel Barroso. Jakmile se ale jedná o eurozónu, získává navrch euroskupina, to znamená ministři financí, jinými slovy vlády. A tudíž opět Paříž a Berlín. S posvěcením Angely Merkelové a Nicolase Sarkozyho byl také nedávno jmenován předseda Evropské rady Herman Van Rompuy „panem eurem“, čímž se posílila role členských států v čele s Německem a Francií v ekonomické vládě zemí eurozóny.

Problém je v tom, že toto uspořádání není rámcováno žádnou smlouvou a že tandem Merkelová-Sarkozy přijímá svá rozhodnutí čím dál častěji mimo debatu uvnitř samotné eurozóny. Žádná jiná země není schopna se v těchto diskuzích prosadit nebo být protiváhou vůči francouzsko-německému parnímu válci, který, když se obrací na své politické protějšky, hledí čím dál méně na zdvořilost, jak to dokazuje tón, jímž duo „Merkozy“ počastovalo hypotézu řeckého referenda.

Z dalších „velkých“ států se Itálie, třetí ekonomika eurozóny, ocitla na koberečku kvůli nestabilní vládě a vachrlatým veřejným financím; Španělsko připravující se na volby stále tone v problémech. Tyto země zmítané dluhovou krizí jsou, stejně jako Portugalsko a Irsko, na hony vzdáleny od „trojího A“ udělovaného ratingovými agenturami, jež jako by státům, které se z něj ještě těší, propůjčovalo nadpřirozenou moc. To také mimo jiné vysvětluje, proč je francouzský prezident tak posedlý tím, aby svou zemi udržel ve spolku v současnosti nejlépe hodnocených zemí. Ostatní členové klubu – Rakousko, Finsko, Lucembursko a Nizozemí – nemají v eurozóně velký vliv nebo táhnou za jeden provaz s francouzsko-německým párem.

Francie se spolu s Německem možná dokážou vyhnout největším úskalím, nezdá se ale, že by měly jasnou představu o tom, kam euroloď nasměrovat – a také k tomu nedostaly žádný mandát. Nejasná vize a absence legitimity ztěžují průběh krize a vytvářejí dojem, že loď pluje jen tak nazdařbůh. V bouři jsme ale připraveni předat kormidlo jen tehdy, pokud je ten, kdo ho přebírá, schopen dopravit loď a posádku do správného přístavu.