Kolo se nepřestává otáčet. Španělsko je se svými parlamentními volbami plánovanými na 20. listopad třetí zemí EU, kde se od začátku měsíce mění vláda. A spolu s Irskem, Portugalskem, Slovenskem, Řeckem a Itálií šestou zemí, kde vláda v důsledku krize padla nebo podala demisi.

Demokracie, technokracie, lid, finanční trhy…to jsou slova, která v poslední době komentátoři vyťukávají do svých klávesnic nejčastěji. To, jakým způsobem byli Jorgos Papandreu a Silvio Berlusconi zbaveni funkcí a nahrazeni experty s podobným profilem – Lukas Papadimos a Mario Monti jsou oba ekonomové, zastávali vysoké funkce v EU a pracovali pro americkou investiční banku Goldman Sachs – vyvolává legitimní otázky ohledně vládnutí v Evropě a demokratické odpovědnosti.

Vedle všemocných trhů jsou za hlavní viníky označováni francouzský prezident Nicolas Sarkozy a především německá kancléřka Angela Merkelová. Dnes již známá „Frankfurtská skupina“, v níž se kolem těchto dvou představitelů sdružili předsedové různých evropských institucí a ředitelka MMF, nahrává představám o spiknutí s cílem podrobit evropské země vládě vycházejícímu z německého a rigoristického způsobu řízení.

Zkusme být ale na chvíli ďáblovými advokáty. Po dohodě o řeckém dluhu uzavřené 26. října zmařilo oznámení o řeckém referendu onen drobný krůček, který se podařilo směrem k vyřešení krize udělat, a Jorgos Papandreu se navzdory svým kvalitám zdiskreditovali v očích svých politických přátel. Co se týče Silvia Berlusconiho, jenž dává osobní i politickou neschopnost vládnout najevo už dlouhou dobu, nemůže si nikdo stěžovat na to, že byl nahrazen mužem vzbuzujícím u svých partnerů důvěru. Už příliš dlouho si stěžujeme na nedostatek leadershipu v Evropě, abychom si mohli dovolit kritizovat Merkelovou a Sarkozyho za to, že se chopili odpovědnosti, aby zamezili bující krizi, o níž všichni vědí, že ohrožuje samu existenci evropského projektu.

Tato naléhavá opatření jsou ale jen nouzovým řešením. Na jedné straně vidíme, že se krize nadále šíří a začíná nyní ohrožovat vedle Španělska a Belgie i Francii a Rakousko. Na straně druhé vyvolává prohlubující se propast mezi sedmnácti členy eurozóny a deseti ostatními členy EU obavy z budoucí politické paralýzy Unie, která by tak nebyla schopna udat hlavní směr cestě vedoucí z krize a politickému projektu umožňujícímu čelit demokratickému deficitu.

Z tohoto hlediska je třeba věnovat pozornost stále častějším rozporům mezi Německem a Velkou Británií, které se začaly objevovat tento týden. Angela Merkelová a David Cameron představili v ten samý den ve dvou různých projevech naprosto protikladné vize Evropy. Kancléřka požaduje větší disciplinovanost, koordinaci a kontrolu a prohlašuje, že je připravena určitou část národní suverenity postoupit. Britský premiér dává přednost „pružné síti před ztuhlým blokem“ a chce Bruselu pravomoci naopak odejmout.

V Unii, kde vlády nevědí, jak dlouhé bude jejich trvání, a kde roste nedůvěra vůči Německu, bude nezbytná debata o evropském politickém modelu zřejmě velice vzrušená.