Krize eurozóny zastiňuje dění v ostatních státech. V neděli 4. prosince se ale konají jedny symbolické volby – parlamentní volby v Rusku. O výsledku není pochyb: I přes četné známky nespokojenosti obyvatelstva s vládou a za cenu různých nátlaků na voliče by Dumě měla nadále vévodit vládní strana Jednotné Rusko. Tyto volby znamenají začátek nové etapy vlády Vladimíra Putina. Po několika letech relativní nejistoty ohledně toho, zda Rusko k budoucnosti nasměruje pověstný modernizátor Dmitrij Medveděv, nebo imperátorský Putin, se zdá, že v březnových prezidentských volbách pravděpodobně opět zvítězí někdejší prezident a současný premiér. Což bude mít pro EU samozřejmě jisté důsledky.

Petr Veliký tím, že založil Petrohrad západněji, než ležela carská Moskva, chtěl Rusko ukotvit k Evropě. O tři století později se zdá, že se petrohradský rodák Putin vydal opačným směrem. Projekt Euroasijské unie, kterýpředstavil 4. října, vyznívá podle mnoha pozorovatelů jako touha po obnově určité podoby SSSR dvacet let po jeho pádu, který Putin už dříve označil za „největší geopolitickou katastrofu dvacátého století“. Jedná se o rozšíření celní unie mezi Ruskem, Běloruskem a Kazachstánem na další postsovětské republiky jako Tádžikistán, Kyrgyzstán a možná i Ukrajinu – za předpokladu, že by dala přednost před Evropskou unií Moskvě.

Euroasijská unie jde ale nad rámec pouhé nostalgie. Poukazuje na Putinovu snahu vytvořit z Ruska kontinentální mocnost na pomezí mezi Evropou, kterou už nepovažuje za dostatečně významného partnera, a Asií, která mu nabízí odbytiště pro ropu a zemní plyn a základnu k rozvoji alternativní světové diplomacie. Pro Kreml jsou nyní Čína, Írán, Indie či Afghánistán zajímavější než sedmadvacítka, která už je dlouho v názoru na postoj k Rusku rozdělena a navíc ji dnes oslabuje krize.

Tak docela ale Rusko od svých západních ambic neustupuje. Je čím dál více přítomno na Ukrajině, v zemi, kterou se Evropa v současnosti marně snaží připojit ke své sféře vlivu. Bělorusko udržuje pod ekonomickým dozorem, čímž pomáhá přežít diktátorskému režimu prezidenta Lukašenka – pro evropské hodnoty to znamená prohru. A v Kaliningradu se na území své enklávy mezi Polskem a Litvou chystá rozmístit balistické rakety. I když se tedy Rusko obrací k Asii, zůstává pro Evropu problémem.

Nikde ale není psáno, že by jím mělo být. Evropané nemohou Rusy do nekonečna považovat za sousedy, před nimiž je třeba se mít na pozoru. Vladimír Putin působí jako politik, který ví, co chce, a u moci bude jistě ještě dlouho. Této výhody dlouhodobosti by Unie měla využít k tomu, aby si i ona stanovila své požadavky. Vůči Moskvě musí vést důslednou, leč otevřenou politiku. Jinak jí hrozí ještě větší marginalizace.

PS: Pokud by se naši frankofonní čtenáři chtěli o Rusku dozvědět více, mohou nahlédnout do posledního čísla Courrier international s názvem „Back in the USSR“ nebo do zvláštního čísla „Rusko, autoportrét“.