Jednou z konstant současné krize eurozóny je skutečnost, že nikdy nevíme, zda se summitům poslední šance podaří nadobro zachránit měnovou unii. Výjimkou není ani summit prosincový. Angele Merkelové a Nicolasi Sarkozymu se podařilo přesvědčit evropské partnery, aby přistoupili na závazná pravidla rozpočtové disciplíny. Ale poměrně chabá reakce finančních trhů den po summitu Evropské rady je možná ukazatelem, že všemu ještě není konec.

Dosažená dohoda nezavádí společné evropské dluhopisy, které vyžadovala řada finančních aktérů, a nepočítá ani s tím, že by Evropský stabilizační mechanismus, který začne fungovat od června 2012, dostal bankovní licenci. Ta by tomuto záchrannému fondu umožnila získávání financí od Evropské centrální banky, což by pro eurozónu znamenalo záruku neomezených prostředků na pomoc problémovým zemím. Tuto perspektivu vždy odmítalo Německo, které se obává inflace a podřízení centrální banky politickým imperativům. Avšak tímto odmítnutím eurozóna přichází o „bazuku“, která by dala trhům na srozuměnou, že je schopna čelit všem eventualitám.

Zahájenou reformou evropských smluv získává Unie trochu času, a tak bychom na začátku roku 2012 ještě měli i přes množství opačných proroctví z posledních týdnů i nadále platit eury. Jde o nezanedbatelný výsledek. Ale ať už si o trzích, ratingových agenturách a spekulantech, kteří atakují evropské ekonomiky, myslíme cokoliv, musíme doufat, že je rozhodnutí sedmadvacítky uspokojí. Cena, kterou zaplatíme, je beztak už dost vysoká: institucionalizace vícerychlostní Evropy a otazník nad budoucností Velké Británie v EU.

I když se budeme muset pustit do řešení rozhodujících politických problémů, dvě gesta by učinila tuto cenu o něco přijatelnější. Především proto, že se Německo nyní, když obdrželo příslib disciplíny, kterou po ostatních požadovalo, otevírá myšlence, že se měnová stabilita může doplňovat s jistou formou solidarity – eurobondy či větší podporou ECB problémovým zemím. Poté je třeba, aby si evropské vlády uvědomily, že musí opustit logiku úsporných opatření a postavit základy opravdové politiky růstu v evropském měřítku. Nástroj k tomuto účelu již existuje v podobě Strategie 2020, kterou je jen třeba začít brát vážně.