Stává se z toho zvyk. Rok poté, co protesty vyvolal její zákon posilující kontrolu nad médii, se na adresu maďarské vlády Viktora Orbána znovu snáší kritika z celé Evropy. Na vině je nová maďarská Ústava, která začala platit právě v okamžiku, kdy kabinet provedl změny v statutu Národní banky i ve volebním systému a populární opoziční rádio ztratilo svou vysílací frekvenci.

A stejně jako před rokem se i přes sílící počet hlasů, které volají po sankcích proti autoritářským úchylkám Viktora Orbána, evropští lídři zdráhají zaujmout pevnou pozici, Komise situaci dál „studuje“ a pouze několik jednotlivých europoslanců žádá Evropskou unii, aby reagovala.

Avšak měly by na Maďarsko být uvaleny diplomatické sankce, tak jako se to stalo v případě Rakouska v roce 2000, když do zdejší vlády vstoupila extrémní pravice Jörga Haidera? Čtrnáct partnerů Vídně s ní tehdy přerušilo veškeré diplomatické styky a přestalo podporovat rakouské kandidáty na posty v mezinárodních institucích. Po devíti měsících však byly sankce zrušeny bez toho, aby se kancléř Wolfgang Schussel diplomatickému tlaku podvolil. Rakouská krajní pravice ve vládě zůstala až do roku 2007.

Maďarsko představuje trnitý problém. Systém, který se zde momentálně ustavuje v mnoha ohledech porušuje hodnoty, na kterých evropský projekt stojí. Organizované oslabení všech protichůdných sil, sbližování se s extrémně pravicovým Jobbikem, který disponuje vlastní milicí, nebo posilování nacionalismu maďarských menšin žijících v jiných zemích Unie, jsou dostatečnými důvody proč povolat Budapešť k pořádku.

Zároveň bychom si však neměli plést úctu k hodnotám se snahou vyhovět konsenzu. Proti mnoha prvkům Orbánova programu by se dalo protestovat, odsoudit je, či proti nim bojovat, spadají však do rejstříku politických pozic, které nalezneme ve všech evropských zemích. Například snaha zachovat si politickou kontrolu nad měnovou politikou není výhradou strany Fidesz a role centrální banky je dokonce v samém středu diskuzí o krizi eurozóny. Odvolávání se na Boží vůli v maďarské Ústavě, odmítání sňatků gayů nebo možnost omezit právo na potrat jsou sice konzervativními pozicemi, ale tu první najdemei v Řecku, druhou (například) v Francii a třetí v Irsku, na Maltě anebo v Polsku.

Pokud Evropa chce, aby Orbánovo Maďarsko zůstalo v mezích evropské demokracie, nesmí zvolit špatný cíl ani metody, jelikož riskuje, že bude zatažena do dvou nebezpečných procesů. Prvním by bylo uvalit na Budapešť za velkých slov sankce, a pak muset zařadit zpátečku, jako tomu bylo v případě Rakouska, nebo muset zahájit nejistý proces vyloučení. Druhým by bylo vytvořit systém dvojího metru, tím, že Maďarsko bude trestáno za politické pozice své vlády, zatímco by se podobně dalo prstem ukázat na jiné státy. Při vší své reakčnosti nebylo Polsko bratrů Kaczynských z EU nikdy vylučováno. Skutečnost, že Maďarsko je jazykovým i kulturním ostrůvkem uprostřed Evropy posiluje nebezpečnou dialektiku mezi jeho vlastní tendencí považovat se za pevnost v obležení a nepochopením jeho sousedů, kteří nedisponují všemi informacemi nutnými k porozuměníjeho domácím diskuzím. Jen o důvod víc, proč by Evropa měla být ostražitá a trvat na svých principech, ale zároveň jasná a relevantní ve svém jednání.