Neznámý“, „ektoplazma“, „málo charismatický“… evropský tisk chválou prvního stálého předsedy Evropské rady, Hermana Van Rompuye, nešetří. Ve srovnání s Tony Blairem je belgický premiér považován za muže konsenzu, u kterého nehrozí, že by zastínil „skutečné“ lídry Evropy, jako Nicholase Sarkozyho či Angelu Merkelovou. nepramení tyto nepříliš lichotivé přívlastky z toho, že Van Rompuy pochází z „malé“ členské země, o kterou se média a vlády jiných států stěží zajímají, protože se jejich pozornost obrací k těm „velkým“ – Velké Británii, Francii, Německu…? Jean-Claude Juncker z Lucemburska a Jan Peter Balkenende z Nizozemí byli rovněž považováni za málo charismatické a oba pocházejí z „malých“ zemí. Jako kdyby geografická velikost státu měla vliv na osobnost toho, kdo jej představuje. Ani tisk dlouho neotálel s tím, aby zesměšňoval domnělý nedostatek velkoleposti té či oné osoby v „pozadí“. A přesto patřili mezi favority na post. Van Rompuyovi spatřují muže, kterému se podařilo udržet zdání jednoty jejich země, Balkenende a Juncker se zas už dlouho umí udržet u moci a drží se v záviděníhodných místech na žebříčcích popularity, zatímco preference „velkých“ evropských partnerů slábnou. Tajemství jejich úspěchu? Umění kompromisu a konsenzu. To je přesně ten způsob fungování, který si už od nepaměti Unie zvolila vůči národním vetům a který jí umožnil dostat se až tam, kde je dnes. J.S.