Vyberte si jazyk
Evropská unie se stala 1. dubna demokratičtější. Tak zní alespoň argument obránců Evropské občanské iniciativy (EOI), která toho dne vstoupila nařízením EU v platnost. Nyní mohou občané Unie „vyzvat Evropskou komisi k předložení návrhu právního aktu“. Za tímto účelem musí shromáždit alespoň jeden milion podpisů, přičemž téma iniciativy „musí spadat do některé z oblastí, ve kterých má Komise pravomoc navrhovat právní akty“. V takovém případě mohou organizátoři iniciativy svůj návrh projednat s evropskou exekutivou a představit jej na veřejném slyšení v Evropském parlamentu. Do tří měsíců po předložení seznamu podpisů se komisaři musejí vyjádřit, zda předloží návrh právního předpisu. Pokud ano, je zahájen standardní legislativní postup.
Vzhledem k tomu, že Komise je už řadu let vnímána jako bašta eurokratů odtržených od reality občanů a Parlament jako shromáždění volených zástupců bez skutečného vztahu k voličům, představuje EOI bezpochyby krok kupředu. Je ale s podivem, že v době, kdy na „demokratický deficit“ pravidelně kritizovaný euroskeptiky upozorňují už i takoví intelektuálové jako Jürgen Habermas a kdy jiní, jako například Ulrich Beck, vyzývají k vytvoření Evropy občanů, nevyvolal vstup nařízení Evropské unie o EOI v platnost mohutnější reakci evropského tisku. Jako kdyby absence politické dramatizace a technokratické absurdity zbavovala evropskou politiku veškerého zájmu.
Přitom se jedná o skutečně evropský politický akt, přestože jej náročná procedura hned zpočátku značně omezuje. Vezměme si kupříkladu způsob, jakým musí být milion podpisů shromážděn: podpisy musejí pocházet nejméně ze sedmi členských států a musí je shromáždit výbor občanů složený alespoň ze sedmi osob, které mají bydliště nejméně v 7 různých členských zemích. Minimální počet podpisů byl navíc stanoven pro každou zemi v závislosti na počtu obyvatel.
Znamená to, že má-li být návrh pádný a přijatelný, musí překonávat hranice, národní témata a politické a kulturní odlišnosti. Potenciálně tedy může EOI vést k vytvoření skutečně evropské politiky, jejíž součástí budou debaty a nadnárodní akce. A pokud se tento proces ukáže být užitečným a efektivním, může otevřít cestu k utopickému projektu: volbě evropských poslanců na základě nadnárodních kandidátek, nebo dokonce ke vzniku skutečně panevropských politických stran. To by pro evropský projekt samozřejmě znamenalo zásadní obrat.
Tento okamžik je ale ještě daleko a to, že EOI zaručuje Unii větší demokracii, musejí obhájci iniciativy ještě dokázat. Předně je samozřejmě třeba sledovat, do jaké míry bude brát Komise občanské návrhy na vědomí. Také je ale třeba, aby se jednalo o návrhy podstatné a reprezentativní. To znamená takové, které nevycházejí ze zájmů úzkých skupin a požadavků založených na momentálních náladách. V tomto ohledu hrozí riziko jednak ze strany ideologických uskupení, byť je jasně psáno, že „navrhovaná občanská iniciativa nesmí být zjevně zneužívající, bezdůvodná nebo šikanózní“, jednak ze strany hospodářských lobby. Právě tito aktéři veřejné debaty totiž nejsnadněji naleznou v sedmi členských zemích oněch potřebných sedm členů výboru a zmobilizují své sympatizanty.
EOI, nástroj pod kontrolou participativní demokracie, tedy zasluhuje, aby byl brán vážně a nekompromisně, jinak hrozí, že se z něj stane jen další unijní hračička.
