Vyberte si jazyk
Tony Blair musel 29. ledna vysvětlovat před vyšetřovací komisí, jak došel k rozhodnutí uvrhnout svou zemi do války v Iráku. Den předtím se několik kilometrů odsud konala londýnská konference o budoucnosti Afghánistánu. Obě války Bushovy éry mají na Evropany nadále tíživý dopad, každá z jiného důvodu. Irák proto, že vedoucí představitelé zmanipulovali veřejné mínění tak, aby podpořilo svržení Saddáma Husajna, Afghánistán proto, že kvůli nedostatečným výsledkům z terénu a jasné strategii má mnoho obyvatel pocit, že jim vláda neřekla o zapojení jejich vojáků do války celou pravdu.
Jedním z intelektuálů, na něž odkazují američtí neokonzervativci, je Léo Strauss. Architekti Bushových válek, opírající se o sporný výklad názorů tohoto filozofa německého původu, který zemřel v roce 1973, zdůrazňují myšlenku, že je „nutné lidu o povaze politické skutečnosti lhát. Nicméně elita pravdu rozpozná a nechá si ji pro sebe,“ napsal v roce 2003 americký novinář William Pfaff. V demokratických společnostech to nepředstavuje pokušení pouze pro ideology. Evropští představitelé, kteří jsou nuceni hájit občas velice složitá rozhodnutí před stále reaktivnějšími hlasy požadujícími vysvětlení, mohou tomuto elitářskému přístupu snadno podlehnout. To byl případ Iráku, a nesmí se to stát i případem Evropy. Lisabonská smlouva vešla v platnost za cenu nedostatečné demokracie. Za jejím uvedením do chodu stojí občanům nesrozumitelné mocenské hry, jak o tom psal tento týden Le Monde (článek přeložený do češtiny zde). Neschopnost EU z toho vyplývající neučiní evropské elitářství přijatelnějším. Eric Maurice
