Je François Hollande „miláček Bruselu“, jakse domnívá levicový deník Libération, anebo pro Evropu „spíše nebezpečný muž“, jak se obává liberální týdeník The Economist? Jedna věc je jistá: socialistický kandidát na francouzského prezidenta svým slibem, že pokud bude 6. května zvolen, bude prosazovat pakt prorůstových opatření, zahájil debatu odpovídající požadavkům mnoha Evropanů a rozvázal jazyk některým představitelům členských států, které doposud držela zkrátka Angela Merkelová.

Šéf Evropské centrální banky Mario Draghi použil výraz „pakt pro růst“ 25. dubna a získal si podporu německé kancléřky. Nicméně to, že dva velcí zastánci snižování dluhu a rozpočtové disciplíny přejímají Hollandova slova, ještě neznamená, že také přistoupili na jeho program. Spíš to znamená, že se oba tábory staví v očekávání nadcházejících měsíců do bojového šiku.

Na jedné straně vyzdvihuje François Hollande projekty rozvoje infrastruktur financované evropskými dluhopisy, tzv. „projektovými bondy“, silnější roli Evropské investiční banky, zavedení daně z finančních transakcí a využití nevyčerpaných prostředků z evropských strukturálních fondů. Na straně druhé Mario Draghi připomíná, že rozpočtové politiky musejí být „podřízeny vzájemnému dohledu a v případě potřeby korigovány“ a že „strukturální reformy umožňující růst a podporující podnikání, vznik nových firem a tvorbu pracovních míst“ jsou nezbytné, i když „bolí“.

Nabídka proti poptávce, liberální reforma proti keynesiánskému oživení hospodářství. Tato debata není v ekonomii ničím novým, ale v EUtakřka vymizela. Co zvítězí? Pokud se stane prezidentem Hollande, mohl by s sebou přinést čerstvost a legitimitu voleného zástupce, které jeho kolegům chybějí. Nicméně to, zda bude schopen zvrátit rovnováhu sil ve svůj prospěch, není jisté. Připomeňme si, že před pouhými dvěma měsíci vyzvalo k zavedení opatření stimulujících ekonomiku dvanáct evropských představitelů. Ovšemhlavní body návrhu – reforma trhu práce, otevření sektoru služeb atd. – se blíží spíše požadavkům Draghiho a Merkelové než Hollanda.

Sbližování kancléřky s Mariem Montim z tohoto úhlu pohledu silně připomíná manévry směřující k izolaci Francouze, který potřebuje jinou těžkou váhu evropské ekonomiky. I přesto, že může doufat ve vítězství labouristů v nadcházejících nizozemských volbách.

Zdá se, že se v rámci Evropské rady rýsuje skutečná pravo-levá opozice, a tedy i skutečná debata o sociálně ekonomické orientaci Unie. Po dvou letech krize nemůže otevřená diskuze, nebo řekněme dokonce drobet demokracie škodit.