*„Na východě nemusíš těžce pracovat, abys měl vše. S trochou trpělivosti k tobě vše přijde samo.“***** ****Tato slova spisovatele Ahmeta Hamdiho Tanpinara (1901-1962) dobře shrnují podstatu tureckého myšlení.** Turecko, kandidát na členství v Unii **od roku 1963 musí svým 72 miliónům obyvatel pravidelně vysvětlovat, proč se mu brány staré Evropy stále neotevírají.****

Evropští novináři, kteří byli nedávno do Turecka pozváni na konferenci o cestovním ruchu a životním prostředí, přijeli do země s určitými předsudky – jde o uzavřenou, snad i nebezpečnou, příliš tradiční zemi – jen aby zjistili, že Turecko nepotřebuje do Evropy vstoupit. Evropa už tam je: v chování lidí, na ulicích, ve vícejazyčnosti obyvatel, v ruinách 2000 let starých měst – Pergé, Aspendosu, Sidé – které v sobě nesou víc evropské historie, než by se z pohledu na okolo pobíhající salamandry a kozy mohlo zdát. Evropa je též vidět v samozřejmosti, se kterou řidiči autobusů přijímají euro a vracejí drobné v tureckých lirách, měně která je téměř tak silná jako euro. Nebo i v opravdových obavách o zachování životního prostředí.

Proč tedy zůstává Turecko věčnou snoubenkou čekající na neustále odkládanou svatbu? Hledá na ní snad Unie příliš mnoho nedostatků? Má Turecko moc divných móresů? Chyba je na obou stranách. Protože pokud Unie nemá jžádné výčitky z toho, že před Tureckem neustále drží zavřené dveře, Turci o příliš namyšleného druha nestojí. „Kdyby nám Evropa teď řekla, že můžeme vstoupit, opravdu si nejsem jistá, jestli bychom řekli ano,“ říká mladá novinářka. To též vysvětluje absenci evropských vlajek: v Moldávii, která též tluče EU na dveře a není ani oficiálním kandidátem na vstup, jsou přitom vidět téměř všude.

Podle nedávného průzkumu si pouze 40% Turků stále přeje vstoupit do EU, zatímco před třemi lety jich bylo 60%. Většina vysokoškoláků v zemi si myslí, že EU by s sebou přinesla jen bolesti kapitalistického Západu: příliš volné mravy, alkohol, určitou lehkost bytí. Jinak řečeno, hledat na druhém příliš mnoho nedostatků se nevyplácí: i když nás ten druhý miluje, dříve či později se začne poohlížet jinde. Snad dokud se jeden z nás nerozhodne začít mluvit narovinu.

Iulia Badea-Guéritée