Velké „federalistické spiknutí“

Fiasko receptu „finanční záchrana + úsporná opatření“, kterým se doposud řešila krize eura, vedlo v posledních týdnech k názoru, o němž je přesvědčeno čím dál více evropských představitelů: jedinou možností, jak udržet kulhavou měnovou unii na nohou, je opatřit jí nohy, které nemá – mimo jiné kvůli odporu voličů, jako tomu bylo například v roce 2005, kdy Francie a Nizozemsko v referendu odmítly výchozí projekt evropské ústavy – tj. vybavit ji rozpočtovou a bankovní unií. Její řízení se pak neobejde bez jisté formy víceméně završené politické unie. Spojené státy evropské, které se doposud zdály být legendou, by se tak staly skutečností.

Paralelně s tím začaly na blozích, stejně jako i v oficiálnějších zdrojích kolovatteorie spiknutí, které tvrdí ve zkratce toto: jsou-li úsporná opatření a obavy z rozpadu velké části ekonomiky kontinentu nezbytné ke zdolání odporu voličů jednotlivých členských států, a tím k přeskočení rozhodujícího kroku v procesu, který se táhne už zhruba 60 let, je možné, že by evropské špičky vědomě „řídily krizi“ eurozóny tak, že ji nechaly skoro čtyři roky bobtnat, aby pak sklidily ovoce paniky v souladu se smutně známým mottem TINA – „There is no alternative“, „neexistuje žádné jiné řešení“?

Tak je o tom přesvědčen britský historik Niall Ferguson: „Domnívám se, že architekti měnové unie už dříve věděli, že jejich model [který byl nedokonalý a neobsahoval doložku o možném odchodu z Unie] vyústí v krizi a že krize vyústí ve federalistické řešení,“ prohlásil nedávnov rozhovoru se Sunday Times převzatým italským deníkem Il Foglio. „To je jediný způsob, jak dosáhnout federalismu.“

Teorie „nutného šoku“ je klasikou kontrakultury od podezření obestírajících Pearl Harbor až po ta, která se týkají atentátů z 11. září. Stala se předmětem řady bestsellerů, jako například z nedávné dobyDoktríny šoku Naomi Kleinové. Dostalo se jí ale i seriozní a veškerého podezření zbavené podpory ze strany osobností, jako je například Jean Monnet. V padesátých letech, v době turbulencí provázejících proces výstavby evropských základů, pronesl nejváženější otec tohoto projektu aforismus, který vešel ve všeobecnou známost: „Lidé přistoupí na změnu pouze v případě nutnosti a nutnost vidí pouze v krizi“ (Jean Monnet, Paměti). Slova, která ve světle současných událostí získávají na pochmurné jasnozřivosti. Monnet byl hlavou evropských technokratů a jeho administrativní utopie se měla záhy utkat s limity kladenými politikou. Dnes se zdá, že hodina technokratů opět udeřila a Monnet by mohl pomýšlet na odvetu.

Pouze budoucí generace historiků budou s to určit, nakolik byly tyto teorie pravdivé. Ale i když připustíme existenci takovýchto plánů, budou muset jejich podněcovatelé překonat ještě jedno velké úskalí: odpor Němců, kteří byli nesnází zbytku eurozóny doposud celkem ušetřeni. Je možné, že pokud by se krize zhoršila do té míry, že by ohrozila i nejrobustnější ekonomiku kontinentu, rozpadly by se hradby, které kolem svých předrahých úspor postavili, natolik, že by je to přesvědčilo, aby pilulku „transferové unie“ nakonec spolkli. Bouchat ale v tomto případě v nových Spojených státech evropských šampaňským by opravdu nebyl důvod.