Vyberte si jazyk
„Které volby byly nejdůležitější?“ ptali jsme se 7. května po skončení druhého kola francouzských prezidentských voleb a (prvních) parlamentních voleb v Řecku. Ironií volebního kalendáře a tempa postupující krize došlo k tomu, že druhé řecké volby (svolané proto, že se v květnu nepodařilo žádnou vládu sestavit) proběhly 17. června, tedy tentýž den jako druhé kolo parlamentních voleb ve Francii. Tentokrát je ale odpověď na otázku zřejmá: titulní stránky evropských deníků obsadilo Řecko, zatímco (nové) vítězství francouzské levice zařadil tisk mezi ostatní politické události.
To, co se odehrálo u řeckých volebních uren, bylo mnohem víc nejisté a pro Evropu daleko podstatnější. V sázce bylo setrvání Řecka v eurozóně a potažmo přežití jednotné měny jako takové, s veškerými nepředvídatelnými důsledky, které by s sebou mohl takový vývoj přinést. Tím, že řečtí voliči upřednostnili konzervativní Novou demokracii před Koalicí radikální levice Syriza, dali, jak hezky píše The Guardian, „Evropě šanci“.
Nyní je třeba tuto šanci využít. Zatím ale není příliš zřejmé, jak na to. Už více než dva roky se slavné summity poslední šance, kde se zachraňuje euro a Řecko, marně snaží krizi vyřešit. Řecko zůstává silně zadluženo a nadále se potýká s handicapem v podobě upadající státní správy a politické třídy lpící na svých zvyklostech. Pád do pekelné dluhové spirály pak víc než kdy dříve hrozí i Španělsku a Itálii.
Naléhavá řešení nefungují. Je načase nalézt řešení dlouhodobá, a to po celé Evropě. To bude úkolem Evropské rady, která v Bruselu zasedne 28. a 29. června. A právě zde se projeví význam voleb francouzských. Střetnou se tu totiž dva různé návrhy. Francouzský prezident François Hollande, který nyní získal v parlamentu absolutní většinu, doporučuje doplnit v Evropě praktikovanou politiku úsporných opatření politikou prorůstovou jako předpokladem k větší hospodářské a politické integraci. Kancléřka Angela Merkelová naproti tomu navrhuje vytvoření hospodářské a politické unii umožňující posílení kontroly rozpočtových politik v Evropě jako předpoklad k následnému zavedení opatření na podporu růstu a případné mutualizaci dluhu. Roztržka s „Merkozym“ je evidentní a nikdo netuší, zda Hollande, který našel spojence v Mariu Montim, dokáže proměnit rovnováhu sil, v níž měla vůle Merkelové vždy navrch.
Situace je tedy taková: chce-li Unie překonat krizi, musí hledět dál než k nejbližším naléhavým opatřením a musí si vymezit určitý politický obzor (což zahrnuje i ekonomiku). Pokud ale řešení naléhavých situací zanedbá a namísto toho se ztratí ve zbytečných diskuzích, přijde celý projekt nazmar. Sedmadvacítka musí zareagovat na obou časových rovinách. Z tohoto úhlu pohledu nepřinášejí řecké volby žádný oddech.
