Lze mít pořád ve všem pravdu a vrch nad ostatními? Očividně nikoliv, jak se Angela Merkelová hořce poučila v noci z 28. na 29. června, kdy v reakci na nečekanou vzpouru Maria Montiho a Mariana Rajoye musela ustoupit ve dvou bodech. Evropský stabilizační mechanismus (EMS), tzn. v brzké době zavedený trvalý evropský záchranný fond, bude moci poskytnout španělským bankám peníze přímo a odkoupit italský dluh bez nutnosti nastolení plánu úsporných opatření.

Pro Madrid (a možná Dublin, pokud bude rozhodnutí sloužit jako precedens) to znamená, že záchrana bank už nebude zatěžovat státní pokladnu. Pro Řím (a možná Paříž, která je často považována za další kostku krizového domina) to znamená, že se stát bude moci financovat a vyhnout se přitom nátlaku trhů vyžadujících přehnaně vysoké úrokové sazby. Otázka zdravého rozumu, tvrdí většina evropských představitelů a pozorovatelů.

Pro německou kancléřku ale noční rozhodnutí Evropské rady představuje dvojí neúspěch. Jednak je to od vypuknutí krize poprvé, kdy neřídí debatu. I když se jí stalo, že byla nucena říct po „ano“ později „ne“, činila tak svým vlastním tempem a s podporou Nicolase Sarkozyho. Dnes se zdá, že ztratila podporu všech velkých evropských států.

Merkelová, která byla připravena přistoupit – takticky – na pakt pro růst požadovaný Françoisem Hollandem, musela najednou ustoupit ve dvou strategických otázkách. V důsledku toho zeje v její obranné linii proti eurobondům trhlina. Prohlášením, že bude toto řešení odmítat, „dokud bude živa“, poskytla své straně a voličům záruky, ale také byla přitlačena ke zdi a donucena pokusit se mít opět pravdu a vrch nad všemi ostatními, nebo změnit rozhodnutí.

Historie ukáže, zda po letech netečnosti k veřejným výdajům a nedostatečné kontrole financí budou úsporná opatření a dohled EU, které propaguje Berlín, tou nejlepší odpovědí na krizi. Skutečností je, že se v noci z 28. na 29. června poměr sil v Evropě proměnil.