Břidličná fatamorgána

Každý rok na konci léta se v řadě evropských zemí objevuje stejný problém: cena plynu na topení a svícení přes zimu. Rok 2012 není výjimkou. Letošní spor pro jednou zažehl Brusel, když zahájil šetření, zda Gazprom nezneužívá svého dominantního postavení na trhu v zemích východní Evropy. Ruský plynařský gigant rovněž zajišťuje 25 % dodávek plynu do západní Evropy. Některé země jako Finsko, Slovensko či pobaltské státy na ruském dovozu závisí ze 100 %.

Pokaždé se na scéně objeví naléhavá potřeba vytvořit společnou evropskou energetickou politiku a zároveň nalézt alternativní zdroje zásobování. Právě v tomto kontextu sílí pokušení pustit se do průzkumů takzvaných nekonvenčních zásob uhlovodíků. Mezi ně patří břidličný plyn, jehož zásoby v Evropě - soustředěné především v Polsku a ve Francii - představují podle odhadů 14 bilionů metrů krychlových, což by „stačilo na pokrytí poptávky evropských států na zhruba 30 let, aniž by musely od Ruska koupit jedinou kapku,“ jak napsal EUobserver.

Toto pokušení je přímo neodolatelné, podíváme-li se na to, jak se díky břidličnému plynu emancipovaly Spojené státy (88 % jejich spotřeby je domácí provenience, z toho 58 % produkce pochází z břidličných plynů) a jak se cena plynu vrátila na úroveň z roku 1976. Není tedy náhodou, že průzkumné vrty už proběhly i v Rakousku, Francii (i když prezident François Hollande potvrdil na průzkum moratorium), Německu, Polsku, Nizozemí, Švédsku a Velké Británii.

Háček je v tom, že hydraulické frakování - nejběžnější metoda průzkumu a těžby břidličného plynu - vyžaduje hodně energie a zatím stále hodně znečišťuje životní prostředí. Právě z tohoto důvodu padla rozhodnutí o zastavení průzkumu prokázaných i předpokládaných nalezišť kromě Francie i v Bulharsku, Rumunsku a České republice. .

Vůči této otázce zaujímají evropské instituce přinejmenším schizofrenní postoj, který pramení zčásti z velikosti jejich zájmů ve hře a vlivu jejich představitelů v Bruselu.

Na začátku září zveřejnila Komise k dané problematice tři zprávy, v nichž stojí: 1. že „nekonvenční plyny” mohou představovat až 60 % spotřeby v Evropě; 2. že v souvislosti s těžbou existují vysoká rizika pro životní prostředí; 3. že z těchto důvodů může být břidličný plyn těžen pouze na základě velice přísného legislativního rámce, a to i přesto, že není nutné přijímat novou právní úpravu.

Výbor pro průmysl, výzkum a energetiku Evropského parlamentu přijal 18. září předběžnou zprávu, v níž se píše, že by se EU neměla plést do národních energetických politik, že těžba břidličného plynu sníží energetickou závislost Evropy a že omezí emise CO2 ve srovnání s uhlím o 29 % až 41 %. Následující den výbor pro životní prostředí schválil návrh rezoluce, která má zpřísnit pravidla ochrany životního prostředí, zdraví a odpovědnost průmyslu za eventuální škody.

Ovšem případná břidličnoplynná horečka je obtížně slučitelná s cíli, které si Evropská unie stanovila v oblasti životního prostředí: snížit emise o 20 % ve srovnání s rokem 1990, získávat 20 % využívané energie z obnovitelných zdrojů - mezi něž plyn samozřejmě nepatří - do roku 2020 a potom ještě více. Stejně jako ostatní uhlovodíky není břidličný plyn ve střednědobém a dlouhodobém horizontu energií budoucnosti. Jeho těžba bude na úkor rozvoje obnovitelných zdrojů energie, které jsou ekonomicky rentabilní a politicky zajímavé jen v kontextu notně napnutého trhu s energiemi.

Pokud k tomu přidáme postupný odklon od jádra v řadě zemí, je stále těžší vyřešit rovnici, v níž chceme mít stabilní produkci energie s rostoucí složkou obnovitelných zdrojů a zároveň klesající emise CO2 a závislost na zahraničí. Také je stále těžší odolávat pokušení a odložit energetickou revoluci „na nějaký vhodnější okamžik”.