Kontrast je to výrazný. Zatímco evropská média před blížícími se prezidentskými volbami v USA pečlivě analyzují sebemenší posun v průzkumech a počasí nad New Yorkem bedlivě sledují minutu po minutě, slovo Evropa zaznělo v poslední debatě mezi Barackem Obamou et Mittem Romneyem pouze jednou. Evropští pozorovatelé z toho usoudili, že Evropa už ve světě nehraje roli. Je to i signálem toho, že Spojené státy upouštějí od globální vize a opět se soustřeďují na své prioritní zájmy: ekonomiku a zaměstnanost, vztahy s Čínou nebo systém sociálního zabezpečení.

Už je to tak. Barack Obama představuje mezník; je symbolem Ameriky, kteráuž se se Starým kontinentem necítí být spřízněna. Obama, který se narodil na Havajských ostrovech do rodiny afrického otce a vyrůstal v Indonésii, vládne zemi, v níž neustále roste hispánská, africká a asijská populace. A ani republikánský kandidát, který byl sice zvolen guvernérem [ve státě Massachusetts] v Nové Anglii, ale je to mormon, toho nemá mnoho společného s elitou WASP (bílých anglosaských protestantů), která po několik desetiletí udávala tón tuzemské a zahraniční politice.

Během (prvního?) Barackova mandátu se Evropa musela vypořádat se dvěma odkazy: válkou v Iráku a v Afghánistánu a hypoteční krizí, která vypukla v roce 2007. Za cenu několika ostrých vnitropolitických debat (které položily nizozemskou vládu) a napjatých vztahů v NATO většina evropských zemí zahájila, respektive dokončila stahování jednotek z Afghánistánu, aniž by si tím poškodila vztahy s USA nebo zpochybnila jednotnost Evropské unie, jak tomu bylo v roce 2003 v případě války s Irákem.

Dědictví v podobě hypoteční krize, jež přerostla v krizi bank, dluhů, ekonomik a celých společností, je naproti tomu mnohem tíživější. Navzdory mnoha summitům G8 a G20 a četným telefonátům mezi Obamou a evropskými představiteli se zdálo, že žádný účinný společný postup nelze zavést. I přesto, že se dolar a euro vzájemně ovlivňují, se Washington s eurozónou nedokázaly dohodnout na společné měnové politice, například vůči čínskému jüanu.

Jinak se Barack Obama, kterýtransatlantické vztahy udržoval prostřednictvím videokonferencí,uměl postavit po bok Britů a Francouzů při jejich intervenci do Libye, dodat jim chybějící vojenské vybavení a ušetřit je toho, aby do konfliktu pokořujícím způsobem nezabředli. Na druhou stranu ale nechal Evropany takřka samotné v jednáních o klimatických změnách. Planeta tak i jeho přičiněním ztratila několik cenných let.

Z pohledu Evropy se „Yes, we can“ prezidentského kandidáta, kterého v roce 2008 přišly v Berlíně podpořit desetitisíce lidí plných naděje, přetavilo v přechodné období bez velkého lesku.Přesto Evropané „volí“ Obamu i nadále. Pro post-historický kontinent jsou klidné vztahy lepší než bouřlivá politika George Bushe nebo nepříliš srozumitelný konzervatismus Mitta Romneyho.