V životním prostředí jsme na paradoxy zvyklí. Zatím nejčerstvějším příkladem jekonference OSN o klimatických změnách. Ta dnes skončila v Dauhá, hlavním městě Kataru, kterývede světový žebříček v přepočtu uhlíkové stopy na obyvatele. Z konference měla vzejít nová dohoda o boji proti globálnímu oteplování, která měla stanovit nové cíle pro snižování emisí skleníkových plynů a prodloužit o tři rokyKjótský protokol (jehož platnost vyprší 31. prosince). Média události nevěnovala příliš velkou pozornost (s výjimkou deníku The Guardian, který v tomto směru odvedlvelký kus práce). Důvod? Minimální očekávání.

Pokonferenci v Kodani v roce 2009, která začala velkým nadšením a skončilapropadákem, následoval jeden neúspěch za druhým. Na konferenciv Cancúnu v roce 2010 se Evropa ocitla na vedlejší koleji. V Durbanu o rok později vyšla najevo její nejednotnost, stejně jako letos v Dauhá.

Tentokrát je jablkem sváru nadbytek emisních povolenek (povolení znečišťovat, vyjádřeno v tunách CO2) ve státech střední a východní Evropy. Ty dostaly při vstupu do Unie štědrý příděl těchto povolenek. Vzhledem k tomu, že svůj průmysl rychle přebudovaly, mají dnes v emisních povolenkách velký kapitál.

Ve snaze podpořit trh s povolenkami, který je v důsledku krize v útlumu, a přimět podniky, aby raději emise snižovaly, než nakupovaly cenově dostupnější povolenky, chce Evropská komise dočasně zakonzervovat zhruba miliardu tun CO2 (z celkových 8,5 miliardy) v povolenkách, které mají být vydány do roku 2020. Je vyloučeno, aby nám někdo sahal na naši válečnou kořist, reagují země střední a východní Evropy s Polskem v čele.

Spory se točí i kolem toho, do jaké výše mají bohaté státy pomáhat v boji proti emisím

skleníkových plynů státům rozvojovým. Rozvojové země také požadují odškodnění za důsledky globálního oteplování, jimž jsou vystaveny. Bohatým státům se ale do peněženky moc sahat nechce a mají obavu z nekonečných požadavků.

Když k tomu ještě dodáme, že USA Kjótský protokol neratifikovalo a že některé země (za všechny jmenujme Kanadu, Japonsko a Rusko) odmítají novou smlouvu o klimatických změnách ratifikovat, dokud se k tomu nezavážou také Čína a Indie, je nasnadě, že jednání nikam nepostupuje.

Je to ale důvod k tomu, hodit ručník do ringu a smířit se s tím, že průměrná teplota planety bude v roce 2050 v porovnání s předindustriálním obdobím o 2°C vyšší, se všemi souvisejícími důsledky? To určitě ne. Snížení emisí je klíčem k trvale udržitelnému rozvoji a pokroku v oblasti techniky (a zdravotnictví), který s ním jde ruku v ruce. Rezignace by se rovnala sebevraždě.