Změny či rozhodnutí? Po uplynulém roce 2012, kdy se mělo zhroutit euro, stojí za to zkusit odhadnout – i přestože se můžu mýlit – jaký bude pro Evropany rok 2013. Zahrajeme-li si trochu na prognostiky, můžeme vyvodit určité trendy, které budou mít trvalý dopad na politický i každodenní život Evropské unie.

Událostí roku budou parlamentní volby v Německu 22. září. Angela Merkelová se těší rekordní popularitě a má vysoké šance na obhájení třetího kancléřského mandátu. Bude se tedy nejspíš držet své úsporné politiky, s kterou má u voličů úspěch. Také bude ale potřebovat stabilitu, což by mohlo znamenat zásah Evropské centrální banky do dluhové krize. Tato politika, která se sice Berlínu a Bundesbance příliš nezamlouvá, uklidnila trhy a umožnila vydechnout nejdůležitějším a zároveň nejzranitelnějším partnerům Německa – Itálii, Španělsku a Francii.

Právě v Itálii se uskuteční 24. a 25. února volby, v nichž se rozhodne, zda bude moci technokrat Mario Monti pokračovat ve vládě, aniž by byl zvolen, ale s podporou středových stran. Italská situace je pro celou Evropu exemplární hned ze dvou důvodů. Stačí politika úsporných opatření, která splňuje očekávání trhů a partnerských zemí k tomu, aby se země postavil na nohy? Dokáže technokratická vláda skloubit hospodářské požadavky s demokratickými požadavky společnosti?

Zároveň se budou Britové – a s nimi řada dalších Evropanů – i nadále zamýšlet nad svým postavením v EU. I přes neustálé výzvy euroskeptického křídla ve vlastní straně na sebe David Cameron nejspíš nevezme břímě historické odpovědnosti, kterým by bylo zpochybnění příslušnosti své země k Unii. Tato hypotéza bude ovšem záviset na vyjednávání o rozpočtovém rámci na léta 2014-2020, zvládání krize a uvažování o institucionální budoucnosti EU.

Cameron nebude mít zájem na tom spálit mosty s kontinentem i kvůli blížícímu se referendu o nezávislosti Skotska, které se má uskutečnit v roce 2014. Damoklův meč rozpadu země visí i nad Belgií, v níž se vlámští nacionalisté budou chystat na federální volby v roce 2014. A to samé platí i v případě Španělska, kde se budou Katalánci snažit připravit půdu pro uspořádání referenda o nezávislosti, které má proběhnout rovněž v roce 2014.

Katalánské ambice, které se zčásti projevují i nesouhlasem se stávající podobou finančního příspěvku regionu do státní pokladny, jen prohloubí zranitelnost Španělska. Vzhledem k téměř 25% nezaměstnanosti a silně oslabenému bankovnímu sektoru bude země (vyjma extrémního případu Řecka) i nadále slabým článkem Evropy, který v sobě soustředí všechny hospodářské a sociální neduhy kontinentu.

Kromě politických trendů bude totiž třeba po celý rok pozorně sledovat sociální kontext a životní podmínky 500 milionů Evropanů. Ať už budou rozhodnutí Bruselu či Frankfurtu jakákoliv, burzovní a makroekonomické křivky vypadat jakkoliv, budoucnost EU se bude utvářet také a především v továrnách, kancelářích a nemocnicích, a také na ulicích, kde končí stále více obětí krize.