José Manuel Barroso má 7. září přednést před evropskými poslanci svůj první proslov o stavu Evropské unie. Předseda Evropské komise „zhodnotí situaci v Unii a krátce představí politické úkoly na příštích dvanáct měsíců.“ Tento akt, který zavedla Lisabonská smlouva, je přímo inspirován výročním projevem amerického prezidenta před Kongresem. S jedním malým rozdílem: pán Bílého domu sice řídí federální stát, v němž má každý stát vlastní široké pravomoci, nicméně tím, kdo o politice země nakonec rozhoduje, je on. To není případ šéfa Komise, který se musí každý den dohadovat s předsedou Evropské rady Hermanem Van Rompuyem a především s představiteli sedmadvaceti členských států EU.

Ve většině případů „politických úkolů“, které Barroso nastínil, drží karty v ruce členské státy, ať už se jedná o koordinaci hospodářských politik směřujících k hospodářskému oživení, ekonomickou regulaci, energetickou politiku, financování evropského rozpočtu, inovační politiku či společnou zemědělskou politiku.

To, že šéf evropské exekutivy musí předstoupit před evropské poslance, určitě znamená významný pokrok ve fungování EU – rostoucí moc Parlamentu, který má čím dál větší vliv na určování politiky EU, jmenovitě v oblasti životního prostředí a občanských svobod.

EU by ale neměla fungovat podle dvou paralelních schémat, kdy na jedné straně stojí instituce v čele s Evropskou komisí a Evropským parlamentem, které definují právní rámec, a na straně druhé členské státy, které definují politiku v závislosti na národních zájmech. Jak totiž zdůraznil tento týden americký politolog Charles Kupchan, „evropská politická scéna se pomalu, ale jistě stává méně evropskou a více národní, až z EU nakonec zbude jenom jméno“. Nic by nemohlo být horšího, než kdyby se političtí představitelé tvářili, jako že Unie funguje, protože smlouvy dávají jejím orgánům nové pravomoci.

Eric Maurice