Připomíná to tak trochu dějiny budování Evropy zhuštěné do dvou dnů. 22. ledna jsme oslavili padesáté výročí podpisu Elysejské smlouvy mezi Francií a Německem. Den nato pronesl David Cameron svůj projev o vztazích mezi Velkou Británií a EU.

Bylo by nasnadě stavět proti sobě dobrý francouzsko-německý tandem coby garanta evropského ducha (jak byl také představen na slavnostním předání Nobelovy ceny míru) a nehodného britského partnera, kterého zajímají pouze výhody velkého evropského jednotného trhu. To by byl ale omyl. Protože v obou událostech uplynulého týdne jsou rovněž zhuštěny budoucí výzvy pro EU tváří v tvář realitě, která má jemnější odstíny, než se může zdát.

Německo a Francie, země zmítané krizí a čelící prohlubujícím se rozdílům mezi svými ekonomikami a osobním a politickým svárům mezi svými představiteli, oslavily půl století trvající spojenectví bez nástinu jasné perspektivy do budoucnosti. Angela Merkelová a François Hollande chtěli společně prokázat dobrou vůli, která je pro Evropu stále zásadní. Zdá se ale, že už nejsou schopni nový projekt dál sami nést.

Britský premiér vznesl z Londýna požadavek „nové dohody“ s EU a oznámil, že po jednání vyhlásí referendum o setrvání Británie v EU. Tím, že dal do hry možnost odchodu země z EU, Cameron své evropské partnery vydírá, zároveň se ale sám staví ke zdi. Zatahuje Unii do existenciální krize, ale také jí poskytuje příležitost říct, jak chce vlastně vypadat. To, že návrh na přehodnocení evropského projektu přichází ze strany Brita, je jen zdánlivým paradoxem, protože často jedině outsideři dokážou prolomit tabu.

Britský premiér chce na toto téma jednat až po roce 2015 v případě svého znovuzvolení a tudíž je možné, že na referendum nikdy nedojde. Nicméně nátlak euroskeptiků s rokem 2015 nepomine a nikde není psáno, že pokud by se vrátili k moci labouristé, byli by smířlivější. Hrát o čas ve snaze vyhnout se otázkám, které David Cameron nastolil, proto není řešením.

Krize eurozóny odhalila následující problematiku: chce-li EU zachránit jednotnou měnu a ochránit evropskou ekonomiku, musí pokročit v politické integraci. Ta se ale může týkat pouze zemí eurozóny, tedy 17 z celkem 27 členských zemí. (Mini) posun k federalismu tak určitým způsobem konkretizuje vícerychlostní Evropu. A nikdo nepřišel s vysvětlením, jak tento rozpor překonat.

David Cameron navrhuje „strukturu, která by vyhovovala rozmanitosti jejích členů [...] z nichž si někteří přejí mnohem hlubší hospodářskou a politickou integraci]“. Federace nebo Evropa, jakou kdo chce? Volba existuje už dvacet let a bylo by na čase ji rozetnout.

Pokud chce francouzsko-německý tandem opět najít smysl a znovu se ujmout role hnacího motoru evropské politiky, musí Cameronovu výzvu přijmout. Sám tak ale učinit nemůže a nesmí. Spojenectví Paříže a Berlína je nezbytné, ale samo o sobě nestačí. Musí zahrnovat i další členské státy jako Itálie, Španělsko a Polsko a okruh zemí co nejvíce rozšířit. Musí překonat rozdíly mezi zakladatelskými a nově příchozími státy, mezi zeměmi eurozóny a těmi ostatními, mezi Východem a Západem, mezi Severem a Jihem.

I když by se britské referendum nakonec nikdy nekonalo, je nyní otázka setrvání Velké Británie v EU jasně formulována. A bylo by velice nežádoucí tvářit se, jako že není hlavním tématem Evropské rady. Britové trvající na tom, aby byl jednotný trh „jádrem“ jejich vztahu s EU, budou muset říct, zda jsou opravdu připraveni z Unie odejít se všemi nevýhodami, které s tím souvisí a které předseda vlády zdůraznil ve svém projevu. Jejich evropští partneři zase budou muset jasně sdělit, nakolik jim na setrvání Britů v Unii záleží, respektive jak si bez nich evropskou mocnost představují.

Politická organizace, historický smysl, ekonomický krok: změny spojené s britskou výzvou nám současná krize předložila k zamyšlení už dříve. Nyní se k nim přidává otázka prvního odchodu členského státu z EU. Pokud se s tímto nevypořádáme, jsou oslavy minulosti v Oslu a v Berlíně k ničemu.

Eric Maurice