Zlé jazyky budou tvrdit, že Německá říše zahájila protiútok. Jen co se uzavřela kapitola za kyperskou krizí, během níž bylo Německo znovu obviněno z toho, že chce jihoevropským státům vnucovat prostřednictvím záchranných plánů postavených na drakonických opatřeních svou vůli, oživila studie, kterou zveřejnila Evropská centrální banka, německou debatu o šlendriánu jižních států.

Podle této studie jsou Němci „nejchudšími obyvateli Evropy“. Mediánní hodnota jejich majetku je nižší než ve Španělsku a v Itálii, nebo dokonce v Řecku a na Kypru.

Už jen to stačilo, aby Spiegel přišel s titulkem „Lživá chudoba. Jak evropské země bojující s krizí utajují bohatství.“ Článek doprovází obrázek starce, jak sedí na oslu a rozhazuje bankovky do všech stran. „Je záchrana eura spravedlivá, když jsou lidé ze zemí, které finance přijímají, bohatší než obyvatelé států, kteří je poskytují?“ ptá se týdeník a dodává: „debata o novém rozložení břemene na sebe nechala příliš dlouho čekat“.

Mimo válku stereotypů, kterou ochotně vyživuje jak evropský Sever, tak Jih, si Spiegel klade zásadní otázku: zpochybní Německo záchranné mechanismy zavedené v eurozóně? Tato otázka se ale zakládá na mylném úsudku. Německo sice přispívá na pomoc zemím ve finančních potížích více než ostatní státy, ale nečiní tak samo a nepoměrně k ostatním. Probíhající záchranné plány a Evropský stabilizační mechanismus financují členské státy v závislosti na počtu obyvatelstva a státním majetku. Německo je nejlidnatější a nejbohatší zemí EU, a je proto normální, že se na projektu solidarity zavedeném v roce 2010 podílí větším, nicméně poměrným dílem.

Ovšem tato solidarita – civilněji nazývaná transferová unie – není v Německu samo sebou. Existují tu totiž evropské smlouvy (které se dnes pravda pravidelně obcházejí) a přesvědčení, že příjem těch, kdo se snaží a respektují pravidla, nesmí sloužit ke kompenzaci nedostatků těch (Jihu), kdo své finance a stát špatně spravují. Nejjednodušší závěr k tomuto argumentu nabízí nová politická strana Alternativa pro Německo, která propaguje odchod z eurozóny a mohla by výrazně zasáhnout do kampaně před nadcházejícími zářijovými volbami.

Studie ECB, podle níž jsou Němci, nejdisciplinovanější obyvatelé Evropy, po nichž se toho nejvíc žádá, také obyvateli nejchudšími, tento argument ještě posílila. Použitá metoda ale sklízí kritiku, protože bere větší ohled na majetek než na příjem. Není ale žádným překvapením, že podle zmíněné studie mají Němci mediánní a průměrný příjem vyšší než většina ostatních Evropanů. Jde pouze o to, že Němci spravují bohatství jinak než ostatní – například tolik neinvestují do koupě vlastního bydlení.

Máme tak před sebou obrázek Evropy rozdělené na země více méně prosperující a ty, které se potýkají s problémy. Na země s masovou nezaměstnaností a ty, které ji drží na uzdě. Na země, z nichž mladí lidé odcházejí, a ty, kde hledají štěstí. Na země, kde lidé vlastní majetek, ale mají nižší příjem, a ty, kde zboží a služby zůstávají dostupné širokým vrstvám společnosti.

Je třeba doplnit rozdíl mezi zeměmi disciplinovanými a neukázněnými? Z hlediska morálního, které by mnozí Seveřané rádi prosadili, nikoliv. Debata o rozdělování bohatství, boji s korupcí nebo neefektivním státním aparátu si ale prostor zasluhuje. Jak na Severu, tak na Jihu.