Jizvy se dávno ještě nezhojily, ale Gazeta Wyborcza už dokázala dobře vystihnout, čeho jsme v těchto dnech svědky: „konce 24leté války na Balkáně“.

Patnáct let po intervenci NATO a po dlouhých měsících vyjednávání pod záštitou EU podepsaly Srbsko a Kosovo 19. dubna dohodu o normalizaci vzájemných vztahů. Gesto je právem označováno za historické, přestože nezahrnuje fakt uznání Prištiny Bělehradem a přestože bude ustanovení nezávislosti oblastí se srbskou většinou v praxi určitě složité.

O necelý týden později přišel srbský prezident se symbolickým gestem, tentokrát vůči bosenským sousedům. Scéna nezanechá tak silný dojem, jako když německý kancléř Willy Brandt poklekl před památníkem židovského ghetta ve Varšavě. Nikolić ale tím, že se na kolenou“ omluvil za „zločin v Srebrenici“, uznal odpovědnost Srbska za genocidu v roce 1995 a otevřel cestu k dialogu, který také rozhodně nebude snadný.

Tyto dvě události mají společného jmenovatele: touhu obrátit list za válkami v bývalé Jugoslávii a vydat se cestou k Evropské unii. V době krize evropského projektu nám západobalkánské země ukazují, že si Evropská unie ještě uchovává jistou „měkkou sílu“ a přitaživost, díky níž se jí daří stabilizovat a demokratizovat své nejbližší okolí.

Ale touha Srbů (kdo by věřil tomu, že nacionalista Nikolić a jeho premiér a bývalý mluvčí Slobodana Miloševiče Ivica Dačić udělají tento dvojí krok?), Kosovanů a v delším horizontu Bosňanů po Evropě může být pro Evropskou unii nebezpečná. Otevírá totiž prostor dvěma možnostem, mezi nimiž bude třeba najít úzkou střední cestu.

Pozitivně zareagovat na projevy dobré vůle a přijmout Srbsko (které má ze tří uvedených zemí k členství nejvíc našlápnuto) v nejbližších letech do Unie, znamená vystavit se riziku uspěchaného a špatně připraveného dalšího rozšíření EU. Ekonomika, státní struktura, soudnictví a obecněji vzato politické praktiky nové členské země budou ještě příliš vzdáleny evropským normám. Výsledkem by mohl být nepřátelský postoj evropského veřejného mínění a deziluze v zemi. Na druhou stranu zohlednit zpoždění Srbska v těchto oblastech a odložit perspektivu jeho vstupu do Unie může představitele země a celou společnost připravit o reformistický a demokratický elán.

Srbsko a jeho sousedé jinými slovy stvrzují povzbudivé signály posledních dnů a Unie bude muset načrtnout perspektivu a zároveň vytyčit meze. Cvičení z politické geometrie, v níž si vždycky počínala nešikovně. Přijetí Kypru, které mělo přispět k řešení problému turecké okupace poloviny ostrova, nebo nevydařené diskuze s Tureckem jsou toho připomínkou. A to, že je Balkán výbušným regionem, už je dnes takřka klišé.

Přijetí Chorvatska do EU 1. července není nahodilé. Není žádných pochyb o tom, že představitele Bělehradu tlačí k tomu, vyhnout se zařazení do skupiny malých balkánských států bez perpektivy členství. Musí být ale příležitostí, jak nedávno připomněl politolog Jean-Sylvestre Mongrenier, „postavit právní stát do středu politiky rozšiřování“. A lépe se tak připravit na nové příchozí a vyhnout se temným zítřkům.