Na úpravu Lisabonské smlouvy se už chystají psací pera. V noci z 28. na 29. října se Sedmadvacítka rozhodla provést „omezenou změnu“ textu, aby umožnila vytvoření Evropského měnového fondu, po kterém volá již od vypuknutí jarní řecké krize Německo. Dodatek na příštím summitu v prosinci představí předseda Evropské rady Herman Van Rompuy.

Naopak do ztracena vyšel návrh na pozastavení hlasovacích práv v Radě zadluženým členským státům, které rovněž vyžadovalo Německo, ale které předseda Komise José Manuel Barroso označil za nepřijatelné.

Řada pozorovatelů a politických představitelů již vyjádřila z dopadů tohoto kroku své obavy. Nebudou muset o smlouvě znovu hlasovat Irové, kteří byli k ratifikaci stávající smlouvy téměř donuceni? A navíc ve chvíli, kdy v zemi naplno řádí krize a kdy jsou ještě více nedůvěřiví vůči všem mocenským centrům? A co Češi, jejichž prezident Václav Klaus s připojením svého podpisu pod Lisabonskou smlouvu otálel do poslední chvíle, budou mít chuť začít s celým procesem znova? Francouzi a Nizozemci, kterým jsme u ratifikace smlouvy nahrazující ústavu, kterou zamítli, už nedali slovo. Přijmou skutečnost, že text je opět přepracovaný, i když velice omezeně? Anebo naopak, nebude to někoho v každé zemi svádět k tomu, aby požadoval vyjednání nové smlouvy, aby se napravily nedostatky Lisabonu?

Evropští političtí představitelé otevírají skutečnou pandořinu skříňku. Ale účel světí prostředky a příležitost trvalým způsobem nastavit podpůrné mechanismy pro státy s hospodářskými problémy a eurozónu se nesmí promarnit. Společná měna byla vytvořena v 90. letech aniž by se počítalo s hospodářskými a rozpočtovými obtížemi, kterými Evropa v současné době prochází. Komunitární metoda spočívající v provádění přesně daných kroků vpřed, které jsou povětšinou velice pragmatické, jasně dosáhla svých limitů. Ale tváří v tvář nutnosti a potřebě evropský projekt a jeho fungování zcela předělat, což je v současné době nemyslitelné, zůstává, řečeno parafrází Winstona Churchilla, tím nejméně špatným řešením.