Důvody k naději

Je ještě nějaký důvod k oslavám Dne Evropy a výročí podpisu Schumanovy deklarace, považované za zakládající akt Evropské unie? Ani ne, řeknete si.

Evropě se těžko může dařit hůř: čelí nejhorší hospodářské a institucionální krizi od konce druhé světové války. Je rozdělena na disciplinovaný Sever znavený solidaritou a zaostávající Jih. V integraci jí brání vzájemná veta členských států žárlivě si střežících svou suverenitu. Je rozpolcena mezi snahu jedněch uzavřít se do sebe a druhých vyvolat konfrontaci. Je obětí nezájmu občanů a tak bychom mohli pokračovat. Zkrátka jak tvrdí její největší odpůrci, rozklad EU je jen otázkou času.

Přitom ale existují důvody, proč si myslet, že Evropa už dosáhla dna a směřuje vzhůru. Signály jsou slabé a je potřeba mít dobrou lupu a notnou dávku optimismu, abychom je zaznamenali. Nicméně tu jsou.

Jsme o kousek blíž bankovní unii nezbytné k odvrácení další případné krize státního dluhu. Německo ji 7. května označilo za „prioritní projekt“ a chce, aby byla „rychle“ schválena.

Euru, které mělo ještě před půl rokem na kahánku, se daří lépe a je zdá se jasné, že si v Evropě jeho zánik nikdo nepřeje, počínaje Berlínem. Členské státy eurozóny také zřejmě pochopily, že nemohou nadále sdílet stejnou měnu, aniž by zkoordinovaly svou hospodářskou politiku.

Co se oživení týče, Berlín, ano opět on, vzal na vědomí, že v jeho zájmu není mít přičinlivé, ale bezkrevné partnery, a začal po vzoru Bruselu zmírňovat svůj postoj vůči striktní politice škrtů. Svou roli sehrál i nátlak Paříže, Madridu a nové italské vlády.

Z tunelu pravda ještě venku nejsme, ale v hloubi se objevil záblesk světla. A nejsou to světla vlaku.