Ať si o tom britské noviny myslí, co chtějí, stoletá válka a Waterloo tvoří součást dějin. Tento týden se Francie a Velká Británie rozhodly navázat vojenskou spolupráci, která nemá v historii jejich bouřlivých vztahů obdoby a která je v rámci Evropy bezprecedentní.

Londýn a Paříž se 2. listopadu dohodly na vytvoření „společného expedičního sboru“ o 5 000 mužích a na společném užívání dvou letadlových lodí od roku 2020. O průmyslové spolupráci se uvažuje i v oblasti bezpilotních letounů, satelitů či komunikačních prostředků. Nejpřekvapivější a také nejsymbolističtější je však dohoda obou států na tom, že britská armáda bude moci od roku 2014 využívat francouzské jaderné testovací laboratoře.

Tento poslední bod je převratným krokem, neboť se dotýká samé podstaty doktríny francouzské obrany, která je už od dob de Gaulla založena na národní suverenitě, zatímco britský jaderný arsenál spadá pod USA. De facto se tak sblížily dvě filozofie evropské obrany: obrany, kterou zajišťuje NATO prostřednictvím amerického jaderného štítu, a evropské obrany, která je přidružena k NATO, ale je schopna fungovat nezávisle. A to tím spíš, že se Francie v roce 2009 vrátila do integrovaného vojenského velení NATO.

Pro Evropu z této dohody vyplývá jedna dobrá a jedna špatná zpráva. Dobrá zpráva je ta, že Francie a Velká Británie tímto krokem otevřely cestu k vytváření evropských synergií v oblasti, která je pro Evropskou unii z hlediska jejího vlivu na mezinárodní scéně klíčová. To ale za předpokladu, že obě země opustí rámec dvoustranné dohody. A právě v tom tkví ona špatná zpráva. Dohoda z 2. listopadu totiž „zapomněla“ odkázat k bezpečnostní a obranné politice EU, jak poznamenává úvodníkář španělského listu El País José Ignacio Torreblanca. Jako by toto historické sblížení bylo vedeno pouze potřebou ušetřit v době krize.

V roce 1998 se Jacques Chirac a Tony Blair v Saint-Malo rozhodli udělat v evropské obraně krok kupředu, a za tím účelem se zavázali k užší spolupráci mezi Francií a Velkou Británií. Válka v Iráku ale jejich plány zmařila. Chtějí-li Nicolas Sarkozy a David Cameron tyto cíle obnovit, budou muset vojenskou dohodu doplnit o politickou vizi.