Zajistit lidem prosperitu už k zamezení protestů nestačí. Podle prognóz Evropské komise by měla turecká ekonomika letos vzrůst o 3,2 procenta a v příštím roce o 4 procenta, zatímco eurozóna očekává růst -0,4 procenta a 1,2 procenta. Statisíce lidí přitom vyšly do ulic na protest proti vládě a politice premiéra Recepa Tayyipa Erdoğana. A vypadá to, že demonstrace budou pokračovat, byť bez výrazného násilí, které je provázelo v prvních dnech.

Hospodářská a sociální situace nebyla prvotním motivem protestů, které se strhly kolem projektu městské výstavby v Istanbulu. To je první rozdíl oproti arabskému jaru, k němuž bývá hnutí na náměstí Taksim často přirovnáváno.

Druhý rozdíl je ten, že Erdoğan není tyran, který uchvátil moc ve prospěch nějakého klanu a bez ohledu na blaho lidu a země. Lídr Strany spravedlnosti a pokroku (AKP) byl třikrát zvolen v regulérních volbách a těší se popularitě, kterou by mu leckterý evropský představitel mohl závidět.

Je ostatně paradoxní chtít srovnávat turecké události s těmi, k nimž došlo v arabském světě, po tolika letech strávených vysvětlováním evropského směřování Turecka. Posledních deset let ale obhájci přijetí Turecka do EU zaměňují Erdoğanovu politiku modernizace se snahou zemi poevropštit.

Ambice tureckého premiéra vůči své zemi z ní nedělají ideálního kandidáta na přijetí, leda bychom se domnívali, že se evropská civilizace dá omezit na hospodářský růst a nová obchodní centra nebo že má Evropa intelektuální monopol na každičké demokratické opatření mimo EU. Demonstranti na náměstí Taksim nám připomněli, že projekt AKP naznačuje zvláštní cestu, která odráží různorodé a občas protichůdné identity Turecka: most mezi dvěma kontinenty, křižovatka různých kultur, muslimské, postosmanské a kemalistické.

Velkou výhodou této politiky bylo, že se Turecko díky ní vymanilo z role strategického pěšáka NATO a dodavatele levné pracovní síly. Turecko je dnes důležitým obchodním partnerem a politickou velmocí, s níž je třeba počítat. A turecká diaspora, kterou tvoří často dvounárodnostní, multikulturní mládež, nyní může pořádat výměny s dynamickou zemí ku prospěchu všech.

V čele protestů proti Erdoğanovi stojí ostatně právě tato turecká, světu otevřená mládež, která žije z plodů jím podněcovaného růstu. Touží totiž po kvalitě života, která se neomezuje jen na příležitosti. Mladým lidem a demonstrantům všech věkových kategorií, kteří je podporují, leží na srdci životní prostředí, touží se vymanit z náboženského sevření a chtějí, aby jim vláda naslouchala a respektovala je.

Evropská unie, která čtyři dny před vypuknutím demonstrací v Istanbulu oznámila, že se pokusí obnovit přístupové rozhovory s Tureckem, se ocitla v nepříjemné situaci. Je Recep Tayyip Erdoğan, který demonstranty označuje za „teroristy“ a ve vězení drží víc novinářů než Čína nebo Írán, i nadále garantem dobrých turecko-unijních vztahů? Je jeho zájem o ruský a čínský model ještě slučitelný se strategickými cíly a principy EU?

Erdoğan má navzdory všemu stále silnou politickou základnu. Ani kemalisté ani Kurdové, komunisté či alevité zatím nepředstavují přesvědčivou alternativu k jeho vládě. Po půl století kličkování si Unie musí položit otázku, co pro ni Turecko znamená a jaké vztahy s ním chce mít. V době, kdy část turecké společnosti touží po větší svobodě, by nerozhodné přešlapování mohlo být tím nejhorším řešením.