Velký krok pro EU, ale malý pro Evropany. Revizí Lisabonské smlouvy, kterou 16. prosince schválili představitelé států a vlád sedmadvacítky, se zavádí trvalý záchranný mechanismus pro členské státy, které se dostanou do problémů. Od roku 2013 naváže tento „evropský stabilizační mechanismus“ na Evropský fond finanční stability v hodnotě 440 miliard eur (750 miliard spolu s finančními prostředky od MMF), který byl naléhavě vytvořen letos v květnu.

Jak píše rakouský list Die Presse, Unie si jinými slovy zřídila evropský měnový fond, což byla ještě před rokem nepředstavitelná věc. Pod tlakem událostí tu tak postupně vznikl jistý druh neformálního federalismu, přestože členské státy – na úkor Evropské komise – čím dál více prosazují národní zájmy a svou vůli. Vývoj je to paradoxní, nicméně nevyhnutelný, pokud chce Evropa vyjít ze současné krize. Takový fond by býval jistě umožnil odvrátit nebo přinejmenším zmírnit útoky trhů na nejzranitelnější země.

Obtíže ale přetrvávají. Předně, jak konstatoval tento týden list Süddeutsche Zeitung, evropští představitelé nepůsobí dojmem, že by skutečně věděli, kam směřují. Vysoce technická debata ohledně vzniku eurodluhopisů se takřka vůbec nerozvinula, nicméně poukázala na to, že mezi státy, Evropskou bankou a zřejmě i finančním prostředím existují rozpory, které by mohly situaci zemí eurozóny, jež jsou nejvíce vystaveny reakcím trhu, ještě zhoršit.

Další věcí je, že revize Lisabonské smlouvy zůstává pro většinu evropských občanů, kteří nadále čelí realitě hospodářské krize a jsou konfrontováni s politikou úsporných opatření, těžko srozumitelným politickým aktem. Pro Řeky a Iry jsou záchranné plány, které schválili jejich partneři, synonymem oběti a budí v nich rozhořčení. Z pohledu mnohých Němců znamená solidarita především vymáhání jejich pracně nastřádaných eur. A v ostatních zemích nemá jakkoliv prospěšný výsledek dlouhého vyjednávání mezi vedoucími představiteli valný význam v očích těch, jichž se přímo dotkla nezaměstnanost a pokles životní úrovně.

Nedostačující komunikace, nebo nedostatečná politická odpověď? Sedmadvacítka bude muset v roce 2011 na tuto otázku najít odpověď, protože bez podpory lidu cesta z krize ven nevede.