„My, lid“ – často vyčítáme evropské ústavě, že se nenechala inspirovat větou, jež otevírá americkou ústavu. Je to výraz demokratického deficitu Evropské unie. Evropský lid projevuje svůj názor, evropští představitelé mají ale problém naslouchat.

V neděli 17. dubna hlasovalo 20 % Finů pro euroskeptickou stranu, která se staví proti poskytování pomoci státům eurozóny, které se ocitly ve finanční tísni. Rok před prezidentskými volbami ve Francii má šéfka Národní fronty Marine Le Penová velkou šanci, že postoupí do druhého kola. Její program: odstoupení od eura, protekcionismus a uzavření hranic. V Nizozemí se vláda pod nátlakem populárního Geerta Wilderse snaží ztížit cizincům, včetně občanů Evropské unie, podmínky k pobytu v zemi. Zatímco Angela Merkelová zpřísnila podmínky německé účasti na stabilizaci eurozóny zčásti s cílem zmírnit volební debakl.

Posledních patnáct dvacet let byly protievropské strany spíše marginální a extremisté představovali problém především na úrovni národní (dokonce i krize v Rakousku vyvolaná účastí strany Jörga Haidra ve vládě neměla pro Evropu mnoho důsledků). Dnes si ale tato uskupení, která si dělají nárok na moc a pokládají se za neopominutelné aktéry ve vládách členských států, získávají čím dál více voličů a ovlivňují celkový chod Evropské unie.

Evropská unie není dost federální na to, aby postupovala koordinovaně a nebyla závislá na politických kalkulech členských států, a je až příliš federální na to, aby si udržela úzký vztah se svými občany. Dostala se tak do zcela nové situace: Rozvíjející se politická tendence směřuje proti tomu, co Unie považovala od druhé světové války za své hodnoty a nevyhnutelný smysl dějin. Pro státní a evropské představitele je toho v sázce opravdu hodně.