Do dějin Evropské unie navždy vstoupila fotografie Angely Merkelové a Nicolase Sarkozyho z minulého roku: oba na ní stojí bok po boku se zaťatými zuby a pokleslými rameny, postoj vypovídající o vyhrocenosti vzájemných chaotických vztahů. Německá kancléřka a francouzský prezident se před rokem neshodli v otázce záchrany evropské měny, kterou ohrožovalo Řecko na pokraji státního bankrotu. O dva dny později ministři financí schválili záchranný balík pro aténskou vládu v objemu 750 miliard eur. Evropská unie překonala 9. května 2010 nejhorší krizi ve svých dějinách.

Jak je na tom Unie o rok později? Euro ještě stále existuje, ale Portugalsko je po Řecku a Islandu již třetí zemí, které byl poskytnut záchranný balíkve výšce několika desítek miliard eur. Žádná země EU zatím nevyhlásila státní bankrot, ale úsporná opatření se stala společným znakem všech členských států. V Irsku a Portugalsku kvůli krizi padly vlády, a pokud by se volby konaly dnes, došlo by zajisté ke změně vládnoucí koalice také ve Francii, Španělsku a možná také i v Německu. Kancléřka Merkelová se přesto během tohoto napjatého roku stala nepostradatelnou postavou Unie, bez níž se o ničem nerozhodne. Zároveň došlo k jedné z nejdramatičtějších změn v řízení společné měny – nyní mu dominuje Pakt pro euro, prosazovaný zeměmi severní části EU, jako je Německo, Rakousko a Nizozemí. Pod jeho vlivem přichází nová, přísnější podoba řízení eura, která by měla položit základy lepšímu hospodářskému řízení.

Evropa byla tedy zachráněna, ale ještě stále na tom není příliš dobře. Trpí mnoha příznaky, které překračují oblast ekonomiky. Evropští občané, kteří se musí vyrovnávat s následky krize, táhnou čím dále, tím více k populistickým a euroskeptickým hnutím. V důsledku (nebo kvůli?) tomuto jevu se političtí představitelé věnují především záležitostem vnitřní a teritoriální politiky. Aktuální spory týkající se implementace Schengenské domluvy nebo postavení zahraničních pracovníků v rámci EU v zásadě svědčí o tom, že evropské země již nespolupracují s Evropskou komisí a Parlamentem. Pacientka Evropa však projevuje i několik pozitivních známek – během jednoho roku prokázala, že disponuje nečekanými zdroji. Záchranné balíky a různé mechanismy pro zachování její ekonomické stability jsou výsledkem složitých, ale chvályhodných kompromisů. Slabiny společné měny se postupně řeší zaváděním společných postupů. Vynaložené snahy jsou důkazem, že sedmadvacet členů EU má skutečný zájem bojovat o udržení evropské myšlenky, která byla v uplynulém roce podrobena nelehké zkoušce.

Evropští představitelé s sebou nesou obrovskou zodpovědnost, a to jak v Bruselu, tak ve svých vlastních zemích. V jednotlivých členských státech se jejich zodpovědnost týká politického projektu, který má svůj společenský a sociální rozměr a který by měl dodat smysl tomu, co dnes vypadá pouze jako projekt hospodářský, měnový a legislativní. V oblasti zahraniční politiky se představitelé musí věnovat otázce „arabského jara“, nepodléhat neduhům globalizace a zodpovědně řídit osud pěti set milionů evropských občanů.