Odchod Dominiqua Strauss-Kahna z čela Mezinárodního měnového fondu poté, co byl zadržen v New Yorku kvůli podezření ze sexuálně motivovaného útoku, nastoluje otázku jeho nástupnictví. Od roku 1945, kdy byl MMF založen, náleží post generálního ředitele Evropanovi, stejně jako post šéfa Světové banky Američanovi. Tato ‚gentlemanská dohoda‘ nalézala opodstatnění v tehdejší hospodářské váze obou bloků, ovšem podle názoru některých tato doba vzhledem k rostoucímu významu zemí BRICS (Brazílie, Rusko, Indie, Čína, Jihoafrická republika) a politickému hospodářskému úpadku Evropy už skončila. Začíná se tak ozývat stále více hlasů na podporu kandidátů z Jihoafrické republiky, Singapuru, Izraele nebo Číny s poukazem na to, že nazrál čas na změnu.

Tento úsudek je legitimní, protože rychle se rozvíjející země mají v mezinárodních institucích jen slabé zastoupení: Například v MMF disponují země BRICS 11,06 % hlasů, přičemž na světovém HDP se podílejí 20 %. Evropa se zhruba 30% podílem na světovém HDP má 35,6 % hlasů (USA mají 16,8 % hlasů při 30% podílu na světovém HDP). Je pravda, že poměr hlasovacích práv a hospodářského významu je vůči zemím BRICS nespravedlivý a vyžadoval by reformu, zároveň je ale také pravda, že Evropa představuje v rámci MMF nejvlivnější blok.

Neexistuje tu tedy žádný důvod, proč by se měla boje o tento nanejvýš strategický post vzdávat, zejména nyní, kdy mnoho zemí jednalo nebo jedná o získání finanční pomoci. K tomu je ale opět zapotřebí, ale mluvila jedním hlasem a představila kandidáta (nebo kandidátku), který by nejlépe dokázal hájit její zájmy. Pokud chce navíc Evropa zabránit tomu, aby MMF vystupoval opět v roli neblahého strážce neoliberální ortodoxie, měla by dbát na to, aby jejímu kandidátu nechyběla vnímavost a tvořivost, aby tak pilulka, kterou bude muset podat, byla co nejméně hořká.