Vyberte si jazyk
Necelou hodinu letu od EU vede syrský tyran už čtyři měsíce válku proti svému lidu. Oddíly prezidenta Bašára Asada už zajaly, zmučily, znásilnily, popravily a bombami zabily stovky civilistů. A to za takřka naprostého mlčení, ne-li lhostejného přihlížení zbytku světa. Evropa zavedla sankce – zejména omezila syrským vůdcům možnost vycestovat, uvalila na zemi zbrojní embargo a přerušila přísun hospodářské pomoci – které se však minuly účinkem. Několik málo vedoucích představitelů EU, jak například ve Velké Británii David Cameron, vyzvalo syrský režim, aby ukončil násilí, ale opomnělo přitom připojit skutečnou hrozbu. Výzva k „zastavení masakru v Sýrii“, kterou adresovali intelektuálové Evropské unii, zatím nevedla k mobilizaci, jaké jsme byli svědky v Libyi.
Přitom podmínky k zásahu v Sýrii jsou splněny daleko víc, než tomu bylo v okamžiku, kdy se rozhodovalo o intervenci v Libyi. Ve hře dokonce není ani ochrana civilního obyvatelstva proti hrozbě použití vojenské síly, jako tomu bylo v případě obyvatel Benghází, což v té době OSN stačilo k tomu, aby dala intervenci v Libyii zelenou. V Sýrii se síla používá už dlouho.
Proč tedy EU nereaguje důrazněji? Chybí tu snad obrazy vyvolávající emoce a rozhořčení, které by ji mobilizovaly? Možná. Není náhodou, že zemí, která nejdůrazněji a také nejvěrohodněji volá po zastavení násilí a zavedení demokratických reforem, je Turecko. Právě na tureckých hranicích se totiž shromažďují tisíce syrských běženců prchajících před boji, kteří tu vydávají svá svědectví. Svědectví tím cennější a vzácnější, že režim v Damašku uzavřel novinářům a nezávislým pozorovatelům veškerý přístup do země.
Pak je ale také třeba vzít na vědomí, že na to, abychom na Asada vyvinuli nátlak a přinutit ho ukončit represe – o tom, že by se vzdal moci, ani nemluvě – zkrátka a dobře nemáme dostatečné prostředky. Neexistuje tu diplomatický konsensus (Čína a Rusko jakoukoliv intervenci odmítají), a Rada bezpečnosti OSN tudíž nemůže přijmout v tomto směru žádnou rezoluci. Libyjský scénář se tedy na obzoru nerýsuje. Cesta hospodářských sankcí (EU je prvním obchodním partnerem a kapitálovým účastníkem Sýrie) ukázala své limity. Zůstává cesta diplomatická. Cítí-li Unie, že sama nemá dostatečnou váhu, měla by o to víc podpořit iniciativy Ankary, nepřehlédnutelného spojence v regionu, kde má Evropa potíže nalézt své místo
