Už od dob Petra Velikého, kdy ruská říše započala svůj vzestup jako kontinentální mocnost, se Evropa sama sebe ptá, jak žít s tímto velkým a obávaným sousedem, kterého často zneklidňuje možná ztráta jeho nadvlády, který šetří gesty pro povzbuzení důvěry a trpí pravidelnými záchvaty výbojné horečky?

Moskevské vojenské jednotky, které před rokem vtrhly do Gruzie, předstíraly ochranu ruských obyvatel samovyhlášené republiky Jižní Osétie. V květnu minulého roku Moskva bojkotovala diskuze o Východním partnerství mezi Unií a šesti bývalými sovětskými republikami – jako záminku uvedla údajný záměr EU vytvořit v Evropě nové „dělící linie“. Premiér Vladimir Poutin nedávno pohrozil ozbrojeným konfliktem každému, kdo by se odvážil mísit se do věcí týkajících se nezávislosti odtržených proruských území. Moskva také nejméně jednou ročně využívá svého práva veta – a to v rámci zasedání NATO-Rusko nebo při jednáních Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE). Dodává přitom, že pokud jí nebude vyhověno, ukončí dodávky ruského plynu.

Unie se jeví v porovnání s Moskvou nejistá a její reakce se zdají být nesouvislé. Evropa, která je rozpolcená mezi potřebou udržování dobrých vztahů kvůli své bezpečnosti a životně důležitou touhou po plynu, má problém přijmout jasnou a důslednou politiku. Jako kdyby neodvratně přijala za své výrok Winstona Churchilla : Rusko „je rébus zabalený v záhadě uvnitř hádanky“. Rusko přesto – stejně jako Čína – jedná raději s rozhodnými partnery, a to i v případě, že jde o odpůrce. Je to pořád lepší než muset jednat s váhavci. Měla by tedy Unie proti Rusku občas užít ostřejšího tónu? Ano, tehdy, když je ho třeba. Jedině tak si může vysloužit větší úctu. I. B-G.