V pátek 15. července se měli vedoucí představitelé států a vlád EU sejít na mimořádné schůzce a prodiskutovat možné reakce na krizi eurozóny. Takový byl úmysl předsedy Evropské rady Hermana Van Rompuye, který se od svého zvolení snaží prosadit se coby organizátor tohoto areopagu. Evropští představitelé s Angelou Merkelovou v čele ale pozvánku odmítli. Dali tak najevo, že nejsou schopni zareagovat na události, které se čím dál více jeví jako potenciální smrtelná rána pro Evropskou unii takovou, jakou ji známe.

Okolnosti jsou známy: Řecko se navzdory úsporným opatřením a finanční pomoci od EU a MMF blíží bankrotu, portugalské a irské dluhopisy dnes ratingové agentury označují za „prašivé“ a Itálie je nucena přijmout čtyřicetimiliardový plán úsporných opatření takřka s nožem na krku. Sedmnáct států eurozóny, Evropská centrální banka a Komise se mezitím přou o vhodnou strategii. „Vzhledem k chybějícímu politickému vedení se tu vedou dohady o podmínkách účasti bankovního sektoru na novém záchranném plánu pro Řecko. Ale páni ministři, to je, jako kdybyste se starali o rýmu, když hrozí rakovina!“ hořekoval Le Monde po poslední bezvýsledné schůzce ministrů financí EU.

Naši představitelé mají na své straně polehčující okolnosti, které jsou ale zároveň důvodem navíc, proč se zneklidňovat. Tou první je podle listu Die Zeit skutečnost, že musejí volit mezi na jedné straně vnitřním politickým tlakem odmítajícím další financování očividně neefektivních záchranných plánů, jež zatěžují občany, ale bankám neškodí, a na straně druhé finančním sektorem, který sice prosazuje vlastní rytmus a oslabuje státy, ale drží v ruce pevný argument: Jeho peníze jsou nezbytné k financování státních půjček.

Ta druhá přichází z druhého břehu Atlantiku. Agentura Standard & Poor's 14. července pohrozila Spojeným státům snížením ratingu. Ve Washingtonu se Baracku Obamovi doposud nedařilo přesvědčit republikány, aby mu pomohli sestavit rozpočet. Hrozí, že finanční krize, která zachvátila Evropu, oslabí i Ameriku, což by situaci na našem kontinentu ještě zhoršilo. Nevypadá to, že by američtí představitelé byli schopni zhostit se úkolu lépe než Evropané.

Nerozhodní, nekompetentní či zkrátka událostmi ochromení evropští lídři bojující s pocitem, že nad osudem svých zemí ztrácejí kontrolu, budou přitom muset prokázat odhodlanost. Ale jen největší chytrák by uměl říct, kterou cestou se vydat.