Vyberte si jazyk
Varování přišlo ze strany, odkud ho nikdo nečekal. Atentát a následný masakr, které spáchal 22. července Anders Breivik, vyvolávají otázky, jež zaznívají po celé Evropě. Přitom se zdálo, že Norsko zůstává stranou vývoje, jímž prochází zbytek kontinentu.
Obyvatelé zeměpisně excentrického Norska žijí v zemi oplývající ropným bohatstvím a hospodaření s ním jim zajišťuje perspektivnější budoucnost, než mají jejich sousedé. Norsko, které dvakrát odmítlo vstup do EU a na evropské scéně chybí (je ale součástí schengenského prostoru a Evropského hospodářského prostoru), o sobě nedává příliš vědět, a tak jsme sotva zaznamenali, že krajní pravice zastupovaná Stranou pokroku je od roku 2009 druhou největší politickou silou v zemi.
Breivikových 76 obětí přiřadilo Norsko brutálně ke zbytku Evropy. V Itálii a ve Francii, kde se někteří zvolení zástupci postavili na obranu vraha, budou muset Liga Severu a Národní fronta, které dosud vedly výbojnou politiku, dokazovat, tedy alespoň po nějaký čas, že jejich diskurs namířený proti islámu a multikulturalismu není spojen se slepým násilím. V Nizozemí se pak vysoce medializovaný předseda Strany pro svobodu Geert Wilders, bez nějž by se vláda neobešla, ocitl pod tlakem proto, že jej Breivik vychvaloval ve svém manifestu zveřejněném na internetu.
Vzestup populistických a krajně pravicových stran je už řadu let označován za evropskou tendenci – nicméně přiživovanou národním kontextem – na niž se nikdo nesnažil hledat obecnou odpověď. Po tragédii v Oslu a na ostrově Utoya jsou tyto strany všude vyzývány k tomu, aby se k incidentu vyjádřily, a hrozba krajně pravicového násilí je všude pociťována stejným způsobem. Proti této hrozbě, kterou zpravodajské služby zaměřené na nebezpečí islámského radikalismu dlouho opomíjely, je třeba tvrdě zasáhnout na kolektivní evropské úrovni. Radikální a neonacistické skupiny jsou dost známé na to, aby tak bylo možno učinit rychle.
Pozor ale na nebezpečné směšování, jež je oblíbenou metodou právě populistů a extremistů. Breivikův čin pramení z valné části z osobního šílenství, jež je vlastní extremistům a teroristům všech kultur, vyznání a politických tendencí. Wilders, Marine Le Penová, Heinz Christian Strache v Rakousku nebo Siv Jensenová (předsedkyně norské Strany pokroku) přitahují takové množství voličů proto, že umějí zahrát na citlivou strunu. Na to lze dát v evropském měřítku jen politickou odpověď a na obavy těchto voličů zareagovat myšlenkami a činy vázanými na imigraci, kulturní soužití, globalizaci, krizi, nezaměstnanost a rovnováhu politické a hospodářské moci.
Po varování může z Norska přijít i odpověď. Jak řekl premiér Jens Stoltenberg, „reakcí na násilí je posílení demokracie“.
