Tomuto století byl už rok, když teprve začínalo. Teroristické útoky spáchané 11. září 2001 v New Yorku a Washingtonu otevřely novou geopolitickou éru, v níž Spojené státy převzaly trvale angažmá v tzv. „krizovém oblouku“ vedoucím od Středního východu přes Perský záliv až po jižní Asii. Zároveň se tím otevřela i nová éra pro naše společnosti, upínající pozornost k nebezpečí terorismu a teorii střetu civilizací, který se dotkne i našich zemí procházejících demografickou krizí.

Jak ale tvrdí velice náležitě Timothy Garton Ash, desetiletí, které uplynulo od 11. září, bylo také a zejména desetiletím dlouhodobých tektonických pohybů, které zásadně proměnily planetární rovnováhu: prudkého rozmachu Číny a Asie a oslabenosti Západu znásobené krizí.

Kde se mezi těmito dvěma historickými scénáři nachází Evropa? Pokládat si tuto otázku znamená už na ni částečně odpovídat, neboť náš kontinent dnes zřejmě není schopen určovat chod světa. Přitom uplynulé desetiletí přineslo mnohá ponaučení.

V roce 2001 měla EU jen 15 členů a rozšíření její základny na 25 a stávajících 27 států proběhlo v závislosti na zlomové linii prohloubené 11. zářím – vztahu s USA. Vzpomínáme si, že v roce 2003 čelila osa Paříž-Berlín-Moskva odmítající válku v Iráku ose Londýn-Řím-Madrid opírající se o bývalé země sovětského bloku, které se připravovaly na vstup do Unie. Kdyby o vnější politice Evropy rozhodovala většina, tak jak by to bylo v souladu s logikou EU, mohla po boku amerického praporu zavlát v Iráku vlajka evropská.

Události 11. září rovněž urychlily ztrátu zájmu Spojených států o Evropu a zpochybnily relevanci Severoatlantické aliance v její současné podobě, aniž by přitom byla sedmadvacítka s to vybudovat si vlastní strategickou vizi podepřenou účinnou obrannou politikou. Způsob, jakým Washington dosáhl toho, že mohl na evropské půdě instalovat protiraketový štít bez předchozí dohody s EU, je toho názorným příkladem, stejně jako neúčast Německa na vojenské intervenci v Libyi.

V roce 2001 – kdo si na to ještě vzpomene? – vytvořila tehdejší evropská patnáctkaKonvent o budoucnosti Evropy. O deset let později, po návrhu ústavy předem odsouzené k zániku a s velkými obtížemi přijaté Lisabonské smlouvě, je nutno konstatovat, že Evropa stále nemluví jedním silným hlasem a že nikdo včetně vrcholných politiků zatím není schopen předložit návrh, který by odpovídal nové situaci ve světě. V okamžiku, kdy se ozývají hlasy doporučující reagovat na finanční krizi novou smlouvou, to zdaleka není konstatování nezajímavé.