Vyberte si jazyk
Od té chvíle, kdy řecká krize nabyla podoby tragédie a hypotéza platební neschopnosti Atén se už nejeví jako nemožná, se hlasy doporučující odchod – třeba jen dočasný – Řecka z eurozóny neustále množí. „Řecku nezbývá jiná možnost než eurozónu opustit, natisknout a devalvovat „novou drachmu“ a platit dluhy; pak bude zase všechno v pořádku“ – němečtí politici a britští analytici se předhánějí v obrazotvornosti a formulacích, kterými by naznačili, že je třeba přistoupit k této zcela jistě bolestivé, nicméně neodkladné a nezbytné ablaci, má-li pacient Evropa zůstat na živu.
Jen kdyby to bylo tak jednoduché! Předně je třeba připomenout, že evropské smlouvy s možností rezignace některé ze zemí na jednotnou měnu nepočítají. Smlouvy by musely projít revizí, což by trvalo roky, nehledě na to, že by k tomu bylo zapotřebí jednomyslného souhlasu všech členských států včetně těch, kterým hrozí vyloučení. Těžko si představit, že by Atény – ale také Řím, Madrid, Dublin nebo Lisabon – takovou politickou a finanční sebevraždu odhlasovaly. A zapomínat nesmíme ani na to, jak tento týden připomněl Wall Street Journal, že by evropské banky, které drží řecké dluhopisy, zaznamenaly velké ztráty, že by Řekové měli veškerý zájem investovat své úspory jinde (podobně jako Argentinci, když v roce 2002 skončila parita dolar-peso) a že by asi jen málokterý investor vsadil na stabilitu nové měny. K tomu všemu je navíc nutno připočítat náklady na tisk „nové drachmy“, neboť národní měna byla stejně jako všechny ostatní devizy nahrazené eurem už dávno znehodnocena.
Zkrátka a dobře, vyloučení Řecka z eurozóny není záležitostí zítřka a řešení dluhové krize je třeba hledat jinde. Euro není zastávkový vlak, z něhož je možné nemocného nebo neukázněného cestujícího vysadit následující stanici, ale spíše rychlovlak: když na jeho palubě dojde k maléru, tak buď zastaví uprostřed pole a cestujícím je zakázáno ho opustit, nebo je s řešením problému třeba počkat, až dojede do cílové stanice. Přívrženci výroků stejně tak svůdných, jako ošidných by udělali lépe, kdyby měli toto na paměti a přestali si svými zbožnými přáními nahánět hrůzu, respektive činit sami sobě potěšení.
