Evropská tradice v podobě přijímání běženců po svém vrcholném období během války v bývalé Jugoslávii pod nátlakem populistických hnutí zanikla, lituje José Ignacio Torreblanca.

Krátká připomínka k ilustraci toho, jak se Evropa řítí přímo do hlubin xenofobie: kontroly na vnitřních hranicích mezi členskými státy Unie byly zrušeny v roce 1995, v době, kdy v Jugoslávii zuřila válka a kdy se Evropa musela vypořádat s přílivem více než 600 000 běženců. Jen samotné Německo jich přijalo 345 000. O těchto snahách se jen málo ví a uznání se dočkaly ještě méně. Ale blýskly se i další státy: Rakousko přijalo 80 000 přistěhovalců, Švédsko 57 000, Švýcarsko 25 000, Nizozemí 24 000 a Dánsko 20 000.

Tehdy tu nebyl nikdo, kdo by se chtěl z celé záležitosti vyvléknout nebo myšlenku zrušení hraničních kontrol zpochybnit. Dnes naopak několik mladých Severoafričanů a vyhlídky na volební prohru s krajní pravicí postačily k tomu, aby se Sarkozy a Berlusconi, čelní představitelé jedněch z nejbohatších zemí světa, dali na ústup.

V Unii se dnes pohybuje 20 milionů přistěhovalců ze zemí mimo EU, tedy sotva 4 % jejího obyvatelstva. S výjimkou Estonska a Lotyšska, kde žijí významné ruské nenaturalizované menšiny, nemá žádná jiná členská země více než 8 % neunijních přistěhovalců. A co horšího: Evropská sedmadvacítka, která chce celý svět poučovat o demokracii a solidaritě, považovala v roce 2010 za správné vyřídit kladně pouze 55 100 žádostí o azyl.

To, že Paříž a Řím chtěly Bruselu pochlebovat a nabídnout mu větší výsady, se dá chápat. Ale to, že Evropská komise, která je strážkyní smluv, hodila tak snadno za hlavu tak zásadní princip evropského projektu, jako je volný pohyb osob, je věc mnohem závažnější.