V reakci na různá srovnání mezi Hnutím 15. května a „arabskými revolucemi“, která se objevují v tisku, přichází editorialista listu El País Lluís Bassets s názorem, že tu na jedné straně existují společné prvky – „generační změna, využívání sociálních sítí a hospodářská krize snižující zaměstnanost a ubíjející naději“ – na druhé straně ale španělskému hnutí chybí jasně vymezení aktéři a cíle.

„Má-li mít tato revoluce nějaký obsah, musí mít také jasně vymezené cíle, sice náročné, ale konkrétní, jako je odchod bin Alího nebo Mubaraka. Mladí Arabové chtějí volit jako my a naše mládež požaduje, aby se nevolilo. V tom je ten rozdíl: Když revoluce zpochybňuje úplně všechno, ztrácí cíl a končí tím, že nezpochybňuje nic. Ztrácí obsah.“

Bassetts vyjmenovává požadavky demonstrantů: „změna volebního zákona, vypsání primárních voleb, vytlačení zkorumpovaných politiků z politiky, větší daně pro bohaté a větší sociální zabezpečení pro chudé“. „Všechny jsou chvályhodné“, pokračuje Bassets, ale „s vyhnáním diktátora to nemá nic společného“. „Co tedy s tím? Kdo všechny tyto reformy schválí a zavede? Jakým konkrétním způsobem lze vzkřísit demokracii, která vykazuje známky chudokrevnosti?“

Bassets tvrdí, že tato revoluce sice nemá obsah, ale zároveň „má smysl“: „Protest […] je symptomem a známkou naděje. […], organizátoři, stoupenci demokratické debaty a boje mírovými prostředky se dovolávají práva demonstrovat a vyjádřit svůj názor. Chtějí systém zdokonalit, i když budí dojem, že ho chtějí napadnout. Dělají politiku v ryzím stavu, i když je považována za antipolitiku. Vůdci [protestního hnutí] chtějí proměnit nespokojenost v kapitál. A mohou být spokojeni, protože toho dosáhli. Ovšem na všemožné otázky, které kladou, musejí před volbami a po nich odpovědět vedoucí představitelé politických stran. […] Musíme je volit rozvážněji, podrobit je přísnější kontrole a nenechat je, aby si dělali, co chtěli. Nicméně jsou to oni, kdo mohou změnit věci, které se nám nelíbí. A aby to mohli udělat, musíme je volit.“