Euro zachrání „akt kolektivní vůle”

„Jak zachránit euro.” Týdeník The Economist ve své velice rozsáhlé a detailní analýze uvádí, že „jediným způsobem, jak ihned zastavit sestupnou spirálu, je akt nejvyšší kolektivní vůle ze strany vlád eurozóny, kterou by se vybudovala hráz v podobě finančních opatření k zastavení krize a postavení správy společné měny na zdravější nohy.“

Londýnský časopis vyslovuje názor, že „pro záchranu se musí urychleně učinit čtyři věci. Zaprvé udělat jasno v tom, které evropské vlády se potýkají s nedostatkem likvidity a které jsou insolventní. Solventním vládám by měla být poskytnuta neomezená podpora. Dluh, který státy nebudou schopné splatit, by měl být podroben restrukturalizaci. Zadruhé musejí být posíleny evropské banky, aby bylo jisté, že budou schopné ustát státní bankrot některého z členských států. Zatřetí bude muset dojít k posunu makroekonomické politiky eurozóny od posedlosti rozpočtovými škrty směrem k přírůstové politice. A v poslední řadě bude třeba zahájit proces tvorby nového systému, který zamezí tomu, aby se už nic takového v budoucnu neopakovalo.”

„Na základě řádných stress testů (které by tentokrát měly zahrnovat i možnost řeckého bankrotu),” by měla být podpořena rekapitalizace evropských bank „v podobě závazku ze strany Evropské centrální banky k poskytnutí neomezené likvidity po nezbytně dlouhou dobu”. ECB by měla rovněž „deklarovat, že stojí za státními dluhy solventních zemí a že je připravena použít neomezené prostředky k odvrácení paniky na trzích.”

Vzhledem k „bolestnému zjištění, že je mnohem jednoduší jednotnou měnu přijmout než ji opustit”, je třeba vzít na vědomí, že odchod Německa z eurozóny by byl „stejně velkou ranou” jako odchod Řecka. Podle Economistu „v tuto chvíli není otázkou, zda bylo euro někomu vnuceno, anebo to byl špatný nápad hned od počátku. Dnes jde o to, zda společná měna vůbec stojí za záchranu. Nebylo by levnější se jej zcela vzdát? A nejsou dlouhodobé politické náklady na přebudování Evropy v rámci záchrany eura moc vysoké?“

Economist připouští, že náš záchranný plán začíná s demokratickým deficitem, který se musí napravit, aby mohly kroky k užší fiskální unii fungovat. „Avšak zároveň musejí být k dispozici mechanismy, kterými dobré vlády přinutí ty horší držet udávaný směr a které nebudou vyžadovat vybudování nového obřího federálního superstrátu.“ Podle týdeníku totiž alternativou nemusí „být jen kolaps jednotné měny, ale též jednotného trhu a projektu evropské integrace jako celku.“ The Economist v závěru dodává, že poslední slovo v této otázce budou mít němečtí voliči.