Vyberte si jazyk
V polském deníku Gazeta Wyborcza vzdává svému někdejšímu souputníku v boji proti komunismučest bývalý disident Adam Michnik:
Václav Havel žil v pravdě proti obecnému konformismu a pokrytectví. Byl to spisovatel, disident, aktivní stoupenec opozice a autor divadelních her a esejů. To vše v sobě ztělesňoval takřka dokonale. […] V roce 1983 uvažoval nad povahou disidentských spisovatelů. A došel k závěru, že jako jediní dokážou říci nahlas to, co ostatní vědí, ale neodvažují se otevřeně říct. Přestože už jen pomyšlení, že by měli ztělesňovat vědomí národa, je pro ně nesnesitelné, mluví „disidenti“ za ty, kdo mlčí. Riskují svůj život za ty, kdo se toho neodvažují. […] Život a odkaz Václava Havla jsou syntézou pokory a hrdosti, neúnavného hrdinství a sebeironického sarkasmu. Nebyla v něm domýšlivost, nenávist nebo fanatismus. Bouřil se proti diktatuře a stereotypům své doby a nepřestal bojovat proti konformismu svých spoluobčanů.“ – Gazeta Wyborcza
Na stránkách listuAdevărulpíše Grigore Cartianu, že po smrti Václava Havla je „kontinent smutnější a zima šedivější“. Šéfredaktor bukurešťského deníku odkazuje ke svému textu z roku 2007, v němž lituje, že Rumuni neměli to štěstí na tak zářnou osobnost, jakou byl bývalý československý prezident:
Když jsem se v roce 2002 dozvěděl, že Havel pozval do Prahy Rolling Stones na společnou oslavu narozenin Micka Jaggera, hned jsem si vzpomněl na rok 1990, kdy [první rumunský postkomunistický prezident] Ion Iliescu pozval do Bukurešti horníky [aby potlačili demonstrace proti novému režimu]. Dva prezidenti, dvě filozofie. – Adevărul
V BerlíněDer Tagesspiegel připomíná, že Havel
nadlouho ovlivnil geopolitickou situaci své země i celé střední a východní Evropy. Podpořil ale také účast čelních představitelů těchto zemí na válce, kterou vedly Spojené státy v Iráku [v roce 2003], čímž vyvolal nemalé pobouření. Byl to státník, který vždy překvapoval mimořádností svých slov a názorových proměn. […] Především Němci by na něj měli vzpomínat s vděčností, protože se jako nikdo jiný přičinil o česko-německé usmíření. Záhy po svém zvolení prezidentem překvapil své spoluobčany a Německo nanejvýš symbolickým aktem, v němž se projevil jeho sklon k divadlu. V jediném dni uskutečnil dvě oficiální návštěvy, jednu ve (východním) Berlíně a druhou v Mnichově, a jediným gestem tak spojil […] dvě pro Čechy traumatizující data: ráno Berlín, kde Hitler donutil českého prezidenta ke kapitulaci, odpoledne Mnichov, kde byla roku 1938 podepsána dohoda, která znamenala konec svobodného Československa a začátek války. – Der Tagesspiegel
V listu The Guardian označuje Timothy Garton Ash Václava Havla za „hlavní postavu hry, která změnila dějiny“:
Havel byl určující postavou Evropy dvacátého století. Nebyl jen disidentem, byl přímo ztělesněním disidenta. Nebyl jen vůdcem sametové revoluce, ale byl vůdcem sametové revoluce, která stala vzorem mnoha dalším nenásilným masovým protestům po roce 1989. – The Guardian
Libération pod titulkem „Disident“ cituje slova Milana Kundery, podle nějž „nejkrásnějším dílem Václava Havla je život“.
S hrstkou disidentů sdílel myšlenku „života v pravdě“ proti propagandě, znovu objevil „moc bezmocných“ a odvelel komunismus do muzea ztracených iluzí. K etice přesvědčení připojil Havel princip odpovědnosti: z disidenta se stal rozhodujícím politikem. Přijal moc, kterou mu osud svěřil, a odmítl status oběti. Je třeba ho slyšet, jak těsně po svém zvolení svým spoluobčanům říká, že „totalitní systém spoluvytvářeli a udržovali“ všichni, byť v různé míře. V těchto časech revolucí a horečnatých transformací je třeba se zamyslet ještě nad jedním poselstvím, které nám tento prezident-filozof zanechal: Havel odmítal nepořádky spojené s vyřizováním účtů a nahodilost soudnictví vystavěného na emocích [...] Jen za takových podmínek se může uchytit zárodek demokracie. – Libération
V listu La Repubblica vzdává editorialista Sandro Viola, který se s Havlem setkal těsně před pádem komunismu,hold poslednímu z „mravokárných“ politiků:
Jen on mohl ztělesňovat nový model státníka. Takového, který k moci přichází nejen se stranickými zájmy, osobními ambicemi a schopností nadhledu nad politickými malichernostmi, ale také s širší vizi člověka a světa, ušlechtilejší než jsou ty, které vídáme u evropských představitelů. – La Repubblica
„Trochu Havla v rue de la Loi [sídlo belgické vlády a parlamentu] by neškodilo,“píše v úvodníku listu De Morgen Steven Samyn. S odkazem na dokumentární film Pavla Kouteckého a Miroslava JankaObčan Havel, kde přihlížíme tomu, jak čeští a slovenští politici přicházejí po pádu komunismu o nevinnost a sklouzávají k cynismu stranických intrik, Samyn podotýká, že zde sledujeme
také skromného člověka, který zůstává věrný svým zásadám, i když už vyšly z módy. Nadále hájil práva Romů, i když to znamenalo politickou sebevraždu. – De Morgen
