Le Figaro poznamenává, že útok na vývoz íránské ropy znamená pro režim této islámské republiky, jejíž rozpočet závisí z 50 % právě na příjmech z ropy, přímou hrozbu a evropské embargo považuje za „sázku“:

Cover

Nikde není psáno, že si Írán za ztrátu evropského trhu nenajde náhradu jinde. Riziko, že by se kurz ropy ještě zvýšil, má své meze: obnovený vývoz ropy z Iráku a Libye by měl utlumit šok přicházející ve chvíli, kdy se chod světové ekonomiky zpomaluje. Bude to stačit k tomu, aby Teherán začal o jádru jednat vážně? O tom lze pochybovat. Režim mulláhů ještě není tak daleko, aby musel volit mezi vlastním přežitím a vojenským programem. Je třeba ale naléhavě jednat. Jak jinak přesvědčit Izraelce, aby neútočili, když mají za to, že jaderné vyzbrojení Íránu je dílem okamžiku? Ropné embargo možná není tak efektivní jako tajná válka vedená formou sabotáží, vražd a počítačových virů. Může ale veřejně ukázat, že Evropa v nátlaku na Írán pokračuje.

Co se týče sankcí proti Íránu, EU vyložila poslední kartu, upozorňuje mnichovský listSüddeutsche Zeitung:

Je to poslední možná příčka v bezmála desetiletém úsilí vyřešit konflikt mírovými prostředky. Pokud ani toto Íránem nepohne, zbývají de facto už jen prostředky vojenské. EU a USA, které už dlouho sázejí na přísnější sankce, se pouštějí do velkého rizika. Ale ten, kdo chce Íránu v jeho směřování k atomové bombě zabránit, jinou alternativu nemá.

Tento postoj kritizuje někdejší stálý zástupce Velké Británie při Mezinárodní agentuře pro atomovou energii (MAAE) Peter Jenkins, který na stránkách listu Daily Telegraphsoudí, že Íránu by mělo být obohacování uranu povoleno, ovšem s požadavkem maximálních garancí:

Cover

V současnosti je Západ v podstatě jediný, kdo trvá na tom, aby Írán uran neobohacoval. Většina nezápadních zemí by byla raději, kdyby se s Íránem jednalo jako s ostatními signatáři Smlouvy o nešíření jaderných zbraní (NPT), tj. aby měl právo uran obohacovat, ale s tou podmínkou, že se podrobí zvýšenému dohledu inspektorů z MAAE. Osobně bych se přikláněl k tomuto řešení. Domnívám se totiž, že hrozící krizi by bylo možné odvrátit dohodou založenou na následujících podmínkách: Írán vyhoví vysokým garancím požadovaným agenturou MAAE a na oplátku bude oprávněn pokračovat v obohacování uranu. Írán by měl navíc sám přijmout opatření zakládající důvěru v to, že nemá v úmyslu vyrábět jaderné zbraně. Taková je podstata smlouvy, kterou Írán navrhl Velké Británii, Francii a Německu v roce 2005. S odstupem času lze konstatovat, že jsme ji měli přijmout. Neudělali jsme to, protože naším cílem bylo, aby Írán s obohacováním uranu skončil. Tento cíl si Západ stanovil i přesto, že Íránci donekonečna opakovali svůj požadavek, aby se s nimi v rámci NPT nenakládalo jako s druhořadými signatáři, kteří mají méně práv než ostatní, i navzdory tomu, že se Írán raději staví na odpor než podřizuje nátlaku.

Teď už je ale asi příliš pozdě, soudí barcelonský deníkLa Vanguardia: „Ani Brusel ani Washington už ohrané písničce Teheránu o tom, že jeho aktivity mají pouze mírové a civilní účely, nevěří.“ K tomu lze dodat, že

hospodářské dopady opatření nejsou zřejmé, neboť závisejí z podstatné části na souhlasu ostatních zemí, jako je Čína, Japonsko nebo Indie, které by také velice dobře mohly vývoz určený pro EU [20 % íránského exportu] samy pohltit. Sankce by nicméně mohly mít bumerangový efekt a postihnout zpětně evropskou ekonomiku. Experti očekávají nárůst cen ropy […], přičemž na Íránu nejvíce závisejí právě krizí nejvíce postižené země. Španělsko je po Řecku zemí, která na bojkot nejvíc doplatí.