Vyberte si jazyk
„Vladimír Putin v neděli v noci vstoupil do své brežněvské fáze,“ píše na stránkách listu The Guardian sloupkař Luke Harding:
„jde o zlomový okamžik, kdy přestává být pouhým voleným lídrem a pokračuje jako doživotní prezident. Poté, co pečlivě obešel pravidla, když vykonával mandát premiéra (ruští prezidenti nemohou vykonávat více než dva po sobě následující mandáty), může dnes Putin pokračovat do nekonečna. Brežněv byl u moci 18 let, Stalin 31. Kdo by si dnes i přes všechny zvěsti o revoluci před branami Kremlu vsadil proti Vladimíru-Leonidovi? Putin, kterého pronásleduje přízrak Oranžové revoluce, má dvě možnosti: demonstranty může ukonejšit vágními sliby liberálních reforem, anebo může využít stejných nechvalně proslulých taktik KGB, které posloužily při podobných příležitostech v minulosti: černé seznamy hlavních odpůrců, zatýkání a soustavné označování protivníků za zrádce ve službách Západu a agenty financované Washingtonem. Putin se zřejmě přiklání k této druhé a brutálnější možnosti.“
A pokud se chce staronový nájemník Kremlu vyhnout revoluci, musí sepodle listu Westdeutsche Zeitung naučit dělat kompromisy a transformovat se z autoritářského panovníka v pragmatického státníka. Někdejší sovětský prezident Michail Gorbačov toto Putinovo dilema velice výstižně okomentoval, když prohlásil:
„Pokud neporazí sám sebe a neprovede změny, skončí to na ulici.“ Mezinárodní společenství nemá zájem na tom, aby po arabském jaru následovalo ruské léto. Zvlášť Německo na této zemi závisí jakožto na dodavateli surovin a obchodním odbytišti. Až do dnešního dne jsme se nemuseli o dodávky ropy a plynu obávat. Ale nic si nenamlouvejme, soumrak tohoto ruského cara už započal.
Na stejné vlnové délce v listu Wprost filozof a historik dějin myšleníMarcin Król poznamenává, že
„Evropa - její dnešní slabí političtí lídři, ale i vedoucí představitelé z dob minulých, kteří dnes vypadají jako političtí velikáni – si vždy přália aby v Rusku vládl klid a mír. To je také důvod, proč je Putin pro Evropu skvělým řešením, což si on sám velice dobře uvědomuje, a nebojí se proto vnitřní opozice. Po pravdě řečeno, Evropa by byla pro demokratický vývoj v Rusku, ale jen za podmínky, že by šlo o mírový proces bez krveprolití a otřesů na poli mezinárodních vztahů. Jinými slovy, Evropa by byla ráda, kdyby v Rusku převládly skutečně demokratické síly, ale pro to, aby tomuto výsledku napomohla, nepohne ani malíčkem.
Tento názor sdílí na stránkách listu Corriere della Sera i bývalý moskevský korespondent deníkuArrigo Levi, který se táže, „co má Evropa s Ruskem dělat“. Dvacet let po rozpadu SSSR stále ještě nevíme, jestli se Rusové „naučili svobody správně využívat“, jak říkával poslední sovětský vůdce Michail Gorbačov:
naděje, že se Rusko stane přes noc pluralitní demokracií, byla možná přespříliš optimistická [….]. Zdá se, že touhu po reformách, která se silně projevila v hlavním městě, zbytek této ohromné země nesdílel. […] Ale věci se zkrátka mají, jak se mají, a je v zájmu Evropy udržet stabilní vztah mírového soužití a hospodářské a politické spolupráce za jakýchkoliv podmínek.
„Okolnosti, za kterých si Putin musel vynutit tento návrat do Kremlu […], v něm nepochybně zanechaly trpkou příchuť,“ poznamenává v závěru Le Monde:
„v Moskvě dokonce ani nezískal většinu. Ač se to tak může zdát, Vladimír Putin není doma jediným pánem. O toto vítězství se musel bít jako nikdy předtím. Rusko se změnilo. Hlavním městem a dalšími velkými ruskými městy otřásalo od parlamentních voleb konaných 4. prosince a poznamenaných volebními podvody bezprecedentní protestní hnutí, které dokresluje probuzení nové kategorie občanů, s níž bude muset nový vládce Kremlu počítat. Tato nová informovaná městská střední třída se paradoxně objevila a prosperovala za Putina. […] Pokud chce […] Rusko modernizovat, diverzifikovat jeho ekonomiku a udělat z něj zemi, která bude mít svou váhu na mezinárodní scéně […], bude muset pracovat s touto rebelující střední třídou a ukázat, že jestliže se Rusko změnilo, je také schopno se vyvíjet.
