Tím, že umožnil inspektorům přístup do Sýrie „sází syrský prezident na to, že posílí [uvnitř mezinárodního společenství] názorové rozdíly na adekvátní reakci za údajné použití zbraní hromadného ničení. Takovou sázku mu však nemůžeme dovolit vyhrát“, domnívá se list Financial Times. V redakčním komentáři nazvaném „Morální důvod pro zásah v Sýrii“ britský deník připomíná, že společná vojenská akce proti Asádově režimu musí být založen na jasných důkazech a zajistit si rozsáhlou mezinárodní podporu. Soudí však, že
Cílem zásahu není vměšovat se do občanské války v Sýrii, ale vyslat směrem k arogantním státům jasný signál, že použití těchto zbraní je nepřípustné. [...] Vojenská akce má svá rizika. Dobrý způsob, jak se zbavit hrozby, kterou Asad představuje pro vlastní národ i zbytek světa, neexistuje. Neudělat však nic by bylo tím nejhorším řešením.
„Nereagovat na chemický útok v Sýrii by znamenalo otevřít cestu k tomu, aby naše doba zdivočela v celosvětovém měřítku, připojuje se ředitelka deníku Le Monde Natalie Nougayrèdeová:
Přesná, cílená akce neznamená vrhat se po hlavě do západního vojenského dobrodružství. Pokud ovšem budeme předvídat následky. Hodina pravdy by tak nastala pro ruskou diplomacii, který by si mohla těžko dovolit postavit se americkému námořnictvu. [Vojenská] akce by vytyčila nepřekročitelnou mez, za níž už nelze porušovat nejhmatatelnější principy, na nichž se zakládá společenství národů a mezinárodní bezpečnost. Tento zločin už byl příliš a vyžaduje jasnou a důraznou odpověď.
„Před každou vojenskou akcí je třeba nejprve snést důkazy,“ upozorňuje nicméně La Libre Belgique, „už jen proto, aby přesvědčily velmi rezervované veřejné mínění v USA i v Evropě. Deník v úvodníku pod titulkem „Udeřit na Sýrii? Nejprve důkazy“ píše:
V době, kdy vzniká tento úvodník, ukazuje na syrský režim [jako na viníka] pouze soubor domněnek. V zemi, kde operují čtyři rozvědky, milice, rebelové a kde se prolínají různé zahraniční vlivy, to zdaleka nestačí. Opatrnost tu není známkou slabosti. Je to první etapa.
Německý deník Frankfurter Allgemeine Zeitung poznamenává, že o „vojenské operaci proti Asadově režimu rozhodne především Washington“. A na rozdíl od zásahu v Lybii, který Německo nepodpořilo, se Berlín tentokrát „zřejmě připojí k Američanům“. Jak píše deník, „situace se nyní necelé čtyři týdny před volbami změnila“. A ministr zahraničí se nebude moct držet stranou jako v roce 2011:
Těsně po svržení Kaddáfího režimu tehdy francouzský ministr zahraničí Alain Juppé sklidil po svém projevu od německých diplomatů za svůj postoj k válce v Lybii aplaus, což bylo urážkou pána domu. To se Westerwellovi a Merkelové jistě podruhé nestane. Samozřejmě to však neznamená, že se Berlín případného vojenského zásahu aktivně zúčastní.
Čeho bychom však takovým zásahem dosáhli? V týdeníku Revista 22 se politoložka Laura Sitaruová domnívá, že „jakákoliv mezinárodní vojenská intervence by konflikt pouze přiživila a zvýšila počet obětí. Stejně tak ale i absence zásahu.” Proto
abychom se vyhnuli obrovským chybám, které provázely předchozí zásahy na Blízkém východě, je nutné sledovat dlouhodobější perspektivu, položit si otázku, co je v sázce a do jaké míry se může mezinárodní společenství v Sýrii angažovat. Co vlastně očekáváme? Svržení Asadova režimu? A potom? Jakou roli bude mezinárodní společenství v Sýrii v budoucnu hrát? Jaký zásah chceme – vojenský, humanitární nebo politický? A jaká mohou být jeho rizika na regionální úrovni?