Vyberte si jazyk
Je tomu právě rok, co jsme vstoupili do Evropské unie, a nedá se říct, že jsme selhali. Nedokázali jsme se přiblížit životní úrovni a sociálním hodnotám rozvinutých zemí EU. Kdo za to může? Špatná politika, která nedokázala přesvědčit národ tradičně nepříliš nakloněný změnám, že život po evropsku nepřijde jen tak sám od sebe a neobejde se bez radikální změny pohledu na svět.
Chorvatsko je i nadále uzavřenou, klaustrofobní zemí neuvěřitelně shovívavou vůči nejrůznější drobné korupci, nedůvěřivou vůči vlastním podnikatelům a příliš úzce spjatou s minulostí, která nikdy nebyla tak slavná, jak tvrdí romantičtí vlastenci. Dobrou zprávou je, že to nepotrvá věčně a změna je možná. Tou špatnou je, že se stále nic nezměnilo.
Určitou vinu na tom nese relativně pohodlný život, který vede valná část obyvatelstva bývalé Jugoslávie a který umrtvil podnikatelské nadšení rodící se z revolty a z boje o přežití, který museli vést občané za železnou oponou.
Nechali jsme se tak ukolébat pocitem nadřazenosti vůči těm, kdo měli těžší život. Nehrozí Chorvatsku, že se stane novým Řeckem? Zajisté ne. Za prvé proto, že se v Chorvatsku nikdo netěšil výsadám, jež požívala řecká administrativa. I přes averzi našich státních zaměstnanců vůči změnám je s Řeky nelze srovnávat. A za druhé, a to je ještě důležitější, je rozměr a význam chorvatské ekonomiky v EU tak malý, že pro Unii nepředstavuje nebezpečí, ani kdyby zbankrotovala.
